www.ikoktejl.cz/cestopis/thajskedobrodruzstvi.html

/Pravdivý příběh muže který se dostal do Thajského vězení nejen jako návštěvník, ale nakonec byl i vězněm a jako dosud první Čech se nakonec vrátil do vlasti/

 Tak jak by řekl pohádkový klasik: „Už jsou zase tady, všichni z Kačerova a Chip a Dale!“ No a samozřejmě moje maličkost na cestách.

Dlouze jsem se rozmýšlel letošní zimu kam tentokráte vyrazím. Evropa, Amerika, Afrika, blízký Východ již byl tu více, tu méně propátrán, takže volba padla na vzdálenější kout Asie – Thajské království.

Den 1

Při odbavení odevzdávám z batohu nůž. Můj ksicht mě totiž již předem předurčuje k obavám letištního personálu o bezpečnost cestujících našeho thajského letadýlka. No nic škoda, mohlo se tak krásně unášet, loupit, vyhrožovat atd. Chuť mi spravují moje docela šikovné přísedící, se kterými jak je mým dobrým zvykem bezostyšně laškuji.

Zaplať pánbůh, neboť cesta ne příliš prostorným Boingem je náročná. Nejdříve se po 7hod zastavujeme cca na 50 min v Ománu a po doplnění palivem a procházce v letištní hale letíme dalších 6hod do hlav. města Thajska – Bangkoku.

Den 2

Přivítá nás opravdové vedro +30°C. Na letišti trvá odbavení snad hodinu a fronty turistů se krátí tak pomalu, že uvažuji vážně o soukromém striptýzku, abych se mohl převléct a zároveň nevypadl z fronty odchodem jinam. S těžkým srdcem to vydržím a změnu oděvu provádím tajně na záchodě. Vyzvedávám si v úschovně nůž a vyrážím ven s heslem „tak mě tady máte, děj se vůle Boží.“ Jediné co vím je, že bych měl najít nějaký autobus jedoucí na Koasand road, jak mi doporučil můj známý. Autobus nacházím bezvadně. Nedaleko letištní haly je zastávka kde se již houfují turisté  mířící taktéž na známou turistickou tepnu Bangkoku – Koasand road. Jsem po dlouhé cestě unaven a za další zhruba hodinu jízdy z letiště /100BHT/ se mi několikráte zlomí krk dozadu a dva otvory v hlavě zvané oči, nezadržitelně uzavírají svá víčka. Zvěsti o turistické tepně nelhaly. Všude je spousta turistů snad odevšad. Hospůdek, barů, obchůdků, trhovců, cestovek a možností ubytování je tady v okolí přehršel. Nejprve zalézám do internetové kavárny, kterých je tady mraky, a zasílám pár zpráv. Snad dojdou, neboť s tímto médiem jsem se začal blíže seznamovat teprve těsně před odletem. Předsevzetí do Nového roku je jasné. Rapidně zlepšit své znalosti a dovednosti pochybného média 21.stol, které není radno bojkotovat.

Původně mě napadlo pokračovat přes místní nabídku cestovek dále na jih, třeba vlakem. Ale dozvídám se že jsou na dnešek již obsazeny. Také autobusy nevypadají špatně, házím se nakonec do klídku. V letadle mi totiž nešla zklopit opěrka, navíc strašně málo místa. Záda ještě bolí a tak si moje tělo naříká. No a kdybych mu hned naložil 13hod cesty skrz noc, mohlo by mi tu porci 26hod v dopravních prostředcích vrátit. Dávám si výbornou první thajskou baštu. Tofu, rýži a zeleninku /25BHT/. Ubytování je také celkem solidní. Malý pokojík s velkou postelí a čistými sprchami a evr.záchodem na chodbě za 150BHT. Po prostudování mapy se chci večer rozhodnout kam dál druhý den. Ještě večer mě nasírá jeden chlapík, který mě vnutil tágo a hru na kulečníku. Hraju ho jak ponocnej. Ještě že jsem odmítl o něco hrát, stejně jsem mu moc nerozuměl. Na nohy, které jsou z letadla dosti oteklé mě dostává sprcha. Jdu se ještě projít, ale přeci jenom vidina prožití bouřlivé noci na Koasand  mě neláká více než dobrý spánek.

Už ve 20hod tedy ulehám a usnu téměř okamžitě. Asi tak před půlnocí se budím naplno se šířícím hlukem z ulic. V průběhu noci a rána ještě asi 3x. Na své poměry vstávám poměrně brzy v 6.30hod a po spršce vyrážím do ulic sledovat své rozhodnutí z noci nevyužít služeb žádné cestovky a dostat se na jih sám – vlakem.

Den 3

 Nebude to ale jednoduché zjišťuji posléze, protože vlakových nádraží je v Bangkoku pět a dostat se k nim bez použití první pomoci – tím je pro mě taxi které nehodlám využít. Nóó to bude prdel!!!, říkám si. Tato se zvětšuje do nadlidských rozměrů, když mě lidé kterých se ptám, doporučují pravidelně na každé křižovatce jiné č. autobusu k nádraží a mnohdy i opačný směr jeho údajným směrem. Postupně docházím asi po hodině k místní řece tekoucí skrze celé město. No a za řekou bych snad už měl uspět. Chvíli hledám nějaký převoz a za 2BHT zkouším jeho příjemnost. Druhý břeh je nějákých 150 m. Ptám se i nějakých angličanů zda-li o vlak. nádraží nic nevědí, ale že se vůbec těch páprdů ptám! Nechápavě kroutí hlavou, proč si nevezmu taxi a pohybuji se v těchto zapadlých končinách sám.

Postupně nabývám bláhového domnění, že moje cestovatelská intuice a štěstí mne zaručeně dovedou k cíli. Ha,ha!!!!!

Se skupinkou mladých děvčat popojíždím autobusem další kilometr a jsem od nich směrován na opačnou stranu šestiproudé silnice, kdy bych měl nastoupit na bus č. 7 jedoucí prý až na nádraží. Až později zjišťuji jak mi bodlo psaníčko od jedné z dívek, kde mě napadlo nechat si název nádraží napsat v těch jejich klikihácích a foneticky si přepsat jak se to vyslovuje v thajštině.

Jazykově vybaven jsem, ovšem v šíleném shonu a smogu desítek a za téměř hodinu snad i stovek autobusů mě je to stále prd platné. Č. 7 mezi nimi jaksi chybí.

Je po 9té hodině a uznávám, že jsem vyměkl, neboť nehodlám dále čekat a stavím si tuk-tuk /asijská tříkolka/. První nabídnutá cena je 100BHT až na nádraží. S mým odmítáním jde po desítkách dolů a až na 50 přikyvuji. Jízda je zážitek vskutku nevšední. V otevřeném prostoru mini vozidla lítám jak špinavé prádlo. Chlapík to hrne mezi obrovskými kamiony a dalším stovkám aut jedoucím okolo nás vyhýbá s bravurou většinou o centimetry. Hlasitě vybuchuji smíchy zvláště když směřujeme na stejnou stranu řeky, odkud jsem se horko těžko prokousával už od rána. Nicméně důležité je, že tuk-tuk zastavuje na onom místě – vlakové nádraží jih Hua-lang-pho. V cestovce mi nabízeli lístek do Surat-hani za 780BHT, tak očekávám s napětím za kolik je přímo tady. Přichází však zklamání, neb služba na nádraží zaměřené pro turisty mi sděluje že vlaky jsou už vyprodány. Nabízejí za 750BHT lůžkový autobus. Naštěstí se nevzdávám a přistupuji k přepážce pro cizince osobně. A vida – ještě pár lístků mají!!Cena ve 2.tř. s lůžkem na spaní je 458BHT. Paráda!!!!

Zvláštností zdejší dopravy je, že vlaky na takovouto vzdálenost cca 800km /13-14hod/ jezdí pouze přes noc. Protože mám ještě půlden volno do odjezdu, nechávám batoh v úschovně a vyrážím do ulic, kde téměř za rohem nacházím China town /čínskou čtvrť/. Tam je vrcholným zážitkem sledovat pouliční kuchyně, obchůdky, zboží a vůbec život číňanů. Moje sympatie si získávají i díky mé zvídavosti a drzosti. Čistě náhodou /náhody neexistují!!!!/ totiž vcházím do komplexu budov popsaných sice „rozsypaným čajem“, ale z jednoho anglického nápisu zjišťuji, že se jedná o baptistický kostel. Touto návštěvou se zařazuji neodmyslitelně mezi takové velikány jako byl Kim-ir-sen či velikán velikánů nechvalně známý komunistický vrah Mao´cetung. Už od začátku bohoslužby /což samo o sobě je pro mne překvapení, čekal bych spíše stranický sjezd/ jsem totiž středem neustálé pozornosti. No a když uvaděči píši své jméno na kartičku hostů a připisuji národnost jímá mne zvědavost co asi bude následovat. Kartička ale putuje někam do zákulisí až k přednášejícím, kteří zpívají a čtou bohoslužbu – šou začíná. Jen tak mezi písněmi, které samozřejmě pěji s lidově-demokratickým čínským lidem, mne totiž vedoucí mše vyzývá ke vztyku a zábavně čte moje jméno a zřejmě nějakou uvítací řeč. Celý sál tleská, culí se na mně, a já pohrobek českého komunismu se klaním dle starých obrázků ze soudružských sjezdů. Vůbec návštěva různých kostelů a chrámů je vždy buď velmi milá přítomností usměvavých lidí, nebo zvláště u buddhistů, uklidňující a povznášející. V dalším chrámu se mi totiž stalo, že je mi nabídnut čaj a nakonec mne všichni vyzvali ke společné procházce okolo svatyně a zpívané modlitbě.

Později odpoledne ochutnávám na ulici nohu mrtvého ptáka s rýží. Z očí a nosu mi však řine proud tekutiny, ukazující na mé podcenění čínských pálivých omáček, které jsem si jen tak ledabyle chrstnul na rýži.

Po celodenním šlapacím, lodním, tuk-tukovém a opět šlapacím výletu nakonec nacházím spolehlivě nástupiště a usedám poprvé do vlaku. Nejsou o nic horší než ty naše. K mé hrůze však zjišťuji, že není jak jsem rozuměl prodejci lístků lůžkový, ale normální se sedadly. Říkám si jen tak pro sebe: „No tě prdel!“ V tomhle 13hod nebude žádná procházka růžovou zahradou, spíše projížďka peklem.

O tom, že stahovat kalhoty před brodem pokud je ještě daleko se nemají, jsem věděl. Ale že to platí až tak, o to více jsem byl překvapen. Okolo 21hod mě totiž probraly z dřímoty dvě tupé rány. Otevřu oči a pikolík najednou během asi jedné minuty udělal ze sedacích dvou míst naproti sobě dvě parádní postýlky nad sebou i s čistým povlečením. Spaní a cesta na jih tedy byly výborné a ráno v 8hod jsme byl na místě v Surat-hani.

Den 4

Na nádraží byla už řada odchytávačů turistů s cedulemi nedalekých ostrovů /Ko-Samui,Ko-Samet,Ko-Chang/, kam směřovaly hordy zejména mladých američanů dychtivých strávit silvestrovskou full-moon party. Ihned jsem odmítl lístek a místo v luxusním autobusu. /údajně i s lístkem na trajekt – 130BHT/ Vydal jsem se jako již tradičně vlastní cestou a s domorodci. Nejdříve místním autobuskem a pak hledat přístav. Tam mi bylo nějakými hochy sděleno, že loď vyplouvá až ve 23hod a žádná jiná v přístavu prostě nebyla. Po celodenním courání se městem a chrámy jsem se nakonec s hrůzou dozvěděl od dalšího anglicky vybavenějšího kluka, že zdejší přístav je pouze pro nákladní lodě jezdící přes noc. Lodě jezdící každou hodinu až na ostrovy vyplouvají z 80km vzdáleného Ho-San-Pho. Jelikož mi ale už i ty poslední autobusy do již zmíněného městečka odjely a také poslední lodě prý odplouvají kolem 18hod, zůstávám dále čekat v přístavu na tu svoji nákladní bárku. Posílám pár smsek a přání k Novému roku z internetu, zkouším další dobroty a meloun a celkem podrobně mám prochozené město. Cesta lodí má trvat skrze celou noc a v 6hod ráno bychom měli přistát na ostrově, tak jsem moc zvědav jestli nebudu muset plavat. Celé spodní patro je plně naloženo potravinami a rozličným zbožím, které kluci nakládali půl dne. V podpalubí si posádka složená z mladých kluků drnká na kytaru a tak jim nakonec musím ukázat co je to pořádná moravská píseň a zpěv. Přidávají se k mému rytmu a zvláště při dalších rychlejších tónech Krylových protestsongů se k tomu naplno rozléhají ještě magické rytmy několika bubnů. Skvostná asijsko-česká kombinace neznajících hranic.

Těžký náklad táhnoucí loď až k samotné hladině se nakonec ukázal jako nejmenší nebezpečí. Ta byla v průběhu noci dvě. Napřed při vyjetí na širé moře a pokročilo hodině, začal dout silný vítr, který hrozným způsobem rozvibroval skleněnou výplň okna zrovínka nad mojí hlavou. Ač jsem to zkoušel po dobrém, i po zlém, spát se při tom randálu prostě nedalo! Zlaté české ručičky si však dovedou poradit! Ještě mě zbyly české noviny, které jsem zatím nedočetl a vezl je s nějakými časopisy a knihou tomu klukovi co trčí na 50 let v Bangkokském vězení a já ho chtěl navštívit a potěšit pár dárky. Ale o tom až později. Tedy, přeložené noviny jsem použil jako klínky místo chybějícího tmelu a vida, okno drželo jak přibité. Čekala na mě však ještě jedna nástraha, o něco složitější. Asi 5m ode mě ulehl postarší viditelně vyšinutý muž, který se však ani po půlnoci kdy všichni už spali a byla tma, nehodlal vzdát svého samomluvícího monologu. Střídavě ale intenzivně ho vedl v thajštině a angličtině. Výkřiky a skřeky jeho frází byly opět tak hlasité, že nebylo daleko a chytly mě tiky a nervový záchvat! Moje první výzva byla několikráte do ticha zařvaná fráze: „Shet up!“ Na tu mručící mužík nereagoval a pokračoval v divadle jednoho herce vesele dále. No nic, budu muset přitvrdit, řekl jsem si a vedle položený polštář vymrštila moje silnější pravá ruka směrem ke staříkově tělu. Mžourajícím okem, hrajíć si na nevinného bylo mé záložácké já ještě utvrzeno v tom, že ne nadarmo nosím metál Střelce 1. stupně. Samomluvec můj polštářový projektil chytil přímo na hlavu. Zprvu se velmi podivoval co že ho to přišlo navštívit, ale k mé neskonalé radosti to vzal více než sportovně. Dal si totiž polštář pod hlavu a během minuty spokojeně odfukoval. Tak to byl můj Silvestr  – vítej Nový roku 2002, začínáš opravdu skvěle!!!

Den 5

V 6hod ráno, kdy mě loď vypustila ze svých útrob na molo přístaviště ostrova Ko-Samui, byla ještě tma a jen místní rybáři brouzdali v okolních vodách, honíce rybí potraviny. Pobyl jsem tak asi hodinku v altánku u mořských domů a vyrazil na snídaňku. Tu můj vyhladovělý žaludek ocenil. Omeleta se zeleninou a konečně pečivo, ikdyž jen toust. Thajci totiž nemají chléb – hrůza !!! Pytlíkový čajík pana Liptona bych doma bral jako urážku čajového mistra. Tady mi po takové čajové absenci chutnal nade vše. Ostrov se zdál podle mapy poměrně rozsáhlý 60km v průměru. Začal jsem si shánět nezbytnou motorku, abych si objel vše podstatné a zajímavé. Nakonec jsem usmlouval půjčovné na příznivých 150BHT za den. Sice mi bylo jen tak zběžně vysvětleno ovládání tohoto skůtru, přeci jen 10letá chybějící praxe mi ale zpočátku na silnici dělala těžkosti. Na klidu ani plynulosti mé jízdy pak nepřidal ani můj těžký batoh na zádech a zejména jízda vlevo. Ke křižovatkách jsem se blížil vždy s pochopitelným respektem a obavou, až jsem přišel na to, že pokud budu dostatečně rychlý při rozjezdu situace kdo má přednost a jak se míjet, by měla dopadnout dobře. Od velkého spěchu honem rychle najít už konečně nějakou pláž a provětrat moře, mne však takovéto malichernosti neodradily. Jal jsem se také s pomocí dívky na informacích vytyčit si zajímavé body na ostrově, které nemohu propásnout. Na jeho jižním výběžku zcela osamocen se do širokého okolí těsně před polednem rozléhal můj hlasitý dětský řev rozkoše. Motorka zahučela do buše pod palmy a na opuštěném písečném pobřeží prost všeho, tedy i šatstva, vtrhlo moje rozpálené, chtivé tělo do vln bleděmodrého móře. Jsem tady, konečně!!!

Vlastně mi trvalo skoro 3 dny od začátku mé cesty, než mě ta slaná kapalina začala mile požírat. Mojí další starostí bylo najít si ubytování. Poměrně dlouho mě však také zaměstnávala myšlenka spát přímo u moře, pod širákem. Přeci jen převládlo pohodlí, sladkovodní sprcha, záchůdek a nádherné prostředí jednoho zapadlého místa s bungalovy nesoucí jméno – Waikiki. Cena 300BHT za noc. Po dalším kole koupačky jsem využil přítomnost koupelny k prvnímu pracímu dni. Přeci jen oblečení které mne sice zdobilo, ale přesto mělo už za sebou následující minulost /cesta do Prahy, let do Thajska, noc v BKK, přesun vlakem do Surat-hani,pochůzky městem, noc na lodi a půl den na ostrově/ bylo na mé hadříky až dost. Slitoval jsem se tedy a pomocí mýdla a rukou dal prádlu očistnou kůru.

Můj stroj už nervózně podupával na parkovišti a nezbylo mi, než mu s mapou ostrova provětrat písty a nádrž. Postupně stíhám vše podstatné. Skalní útvary, zlatou sochu velkého Buddhy, vodopády i chrámy. Poslední dilema které teď mám je rozhodnutí, zda zůstat v tomto ráji ještě jeden den a noc, či pokračovat v cestě dál. Přiznám se, že mít sebou tu pravou neváhal bych ani vteřinu a bohatý „kulturní“ program na den i noc bych už lehce vymyslel. Takhle ale vím, že už zítra odpoledne při lenošení na pláži budu mít zažehnutá lýtka a cukání jet dál. Prostě nedovedu sám jen tak ležet, byť jsem si sliboval že alespoň dva dny se někde vydržím válet. No uvidíme večer !!!!!

Den 6

A věru že se znám jak své boty. Už večer při studování mapy a počítání dní strávených tady, pak na jihu země, na severu Malajsie a dní ještě velmi vzdálených počítajících i se severem Thajska, padlo rozhodnutí jet dál. Ráno mne čerstvý mořský vzduch a  probouzející se sluníčko vymrštilo z postele už po sedmé hodině. Moje rituální sprchování jakoby tušilo, že nějaký ten příští den si na mě asi nepřijde, probíhalo zvláště pomalu. Příležitost k této mojí jinak oblíbené činnosti na sebe nechá čekat nevím jak dlouho, a proto si ji užívám. Popadám naposledy svého dvoukolového oře za řidítka a uháním k poslednímu neprobádanému vodopádu na ostrově – Namuang. Mé zkušené jumperské oči ihned prohlédly návnadu pro turisty oznamující výšku 80m. Ha,ha, tady by se moje bungee používané na 40-ti metrové mosty nestačilo ani pořádně natáhnout. Jestli 40m, tak s odřenýma ušima a jen proto, že jste mi Thajci sympatičtí. Motorku mám vrátit až po 9té hodině a tak hledám příhodné místečko k rannímu papání. Těch je všeobecně po všech místech Thajska nepřeberně.

Lidé se zřejmě stravují většinou na ulici a doma moc nevaří. Alespoň mě to tak připadá. Zajímavostí je také jistý druh místních jídlonosičů, ve kterých si nakoupená jídla nosí domů. Řeknu-li igelitovo-celofánové sáčky utěsněné nahoře gumičkou proti vytékání omáček, budu velmi přesný. Pohled je to vskutku nevšední a veselý. Různobarevné pytlíky s polévkou, kuřetem, omáčkou či ovocem a dalšími mě neznámými tovary jsou na všudypřítomných skútrech zavěšeny a vezeny jako vánoční ozdoby. Opět si hraji na tvrďáka a vyhladovělý jsa ochoten pozřít a ochutnat vše, kývnu na porci kuřecího nepopsatelna žluto-zelené barvy, ač upozorňován že je trošku ostřejší. Nevím zda-li jsem normální, ale čím více to pálí na jazyku tím konzumaci zrychluji. Pálení se přenáší do krku, já dále zrychluji. Poté mě to zasahuje od nosu k očím a já blboun hltám a hltám. Posledním stádiem mé vytrvalé naivity a nenažranosti že snad bude líp, byl ale opět nos. Roztéká se mi pomalu jak polárkový dort na slunci. Zaplať pánbůh jídla není až tak mnoho, pálivé hltání končí. Mé silně prohřáté tělo a ukapávající organizmy vzaly za vděk litrovce vody, která byla nejen vypita, ale i řádně prokloktána spálenými ústy. Rád bych se také zmínil o několika specifikách a snad i radách pro všechny návštěvníky Thajska. Samozřejmě vyjma těch, kteří zde tráví svoji dovolenou jen mezi hotelem a pláží /např. v „oblíbené“!!! Pattayi/.

Je třeba si rychle přivyknout obratně lezoucím, neškodným tvorům podobným ještěrkám, které okupují kdejakou škvíru obyčejnějších bungalovů. Nebojte, jsou neškodní! Určitě člověk nic nepokazí najde-li si pár thajských slovíček. Ti chytřejší z nás i frází. Není to sice nezbytně nutné a i bez řeči se dá cestovat. Ale vždy to potěší, je to milé a místní lidé pokaždé ocení snahu mluvit jejich řečí. Jako ostatně myslím že všude. Přeci jenom bychom to s tou globalizační angličtinou nemuseli tak přehánět.

Mužům bych radil jak se říká „zkrátit ženě zvláště při pochůzkách městy řetěz!“ Ne že bych našim milovaným a drahým polovičkám nechtěl dopřát té volnosti, ale přece jen. Ceny, zvláště pak oblečení, šperků ze zlata i stříbra, blbůstek a důležitých nepotřebností jsou v Thajsku opravdu velmi, velmi příznivé. A zvláště na nás české pány a dámy je pohled s naditými igelitkami smutný, až tristní.

Pro ženy mám také radu. Dovolte vašim mužům v těchto končinách vše, neboť jen tak poznají jaký poklad ve vás doma mají a rádi se k vám navrátí.

Poslední zatím mě překvapivou věcí je turistická naplněnost a nabídka všelikého vyžití pro návštěvníky této země. Hlavně američanů a angličanů jsou po všech turistických centrech stovky, ba i tisíce. Také to byla jedna z věcí, pro kterou vynechávám z mého plánu pár míst označených před cestou a zajíždím raději do méně známých částí. Ve 13hod se naloďuji teď už na správnou loď kombinovanou s autobusem jedoucím až na vlak. nádraží /150BHT/. Před pátou odpolední si kupuji lístek dále na jih až k hranicím s Malajsií. Město se jmenuje Sunghai-golok. Spací lístek ve 2.třídě je za 486BHT. Odtud bych chtěl překročit hranice do země Sandokana – Malajsie.

Čekání na nádraží je šílené, neboť kolem 20hod už jsou všechny krámky zavřené a tak brouzdám městem, poposedávám kde se dá, no prostě šílená nuda. Vlak mi jede až v jednu hodinu ráno a vůbec netuším jak vyplnit tolik hodin čekání když všude okolo je úplně mrtvo. Jedinou světlou výjimkou v nekonečném čekání je moje zastávka na chodníku, kde si lehám na připravené rohože a objednávám čaj. Nemusím ani používat angličtinu /stejně by byla houby platná/, slovu čaj zde rozumí velmi dobře. Zato já boduji v neznalosti místní čajové kultury. Dívka mi totiž přináší hrníček s kalnou tekutinou a konvici s mini-mističkou. Pohlédnu v tom šeru večera do konvice a vidím – voda! usrknu ze šálku a koštuji neznámou kapalinu silné sladké chuti po kondenzovaném mléku. Aha, říkám si! Ta teplá voda z konvice se asi leje do šálku a tento hustý mok zde zvaný čaj, se tím zřejmě ředí na už stravitelnější nápoj. Ale co ten kalíšek? Že by na žvýkačku, zubní protézu, nebo dáreček? Nevím, nevadí mi to však ani chvilku. Ovšem do té doby, než si k vedlejšímu stolu přilehává partička mladých a objednávají si také čaj. Ten jednoduše nalévají z konvice do těch mých „žvýkačkových“ kalíšků. Zkouším to po jejich vzoru, a vida, konečně čaj!!!! Po zeptání z gestikulace dedukuji, že mi byly přineseny čaje dva a já je vlastně tím mícháním přeměnil v jakýsi čajový gulášek. Parádní faux-paux pro zasmání. Na druhou stranu se však všem velmi líbí moje doposud třemi frázemi brilantně zvládnutá thajština. I na tržišti dostávám jedno ovoce navíc za pěkný pozdrav, otázku kolik to stojí, smlouvání a poděkování.

Den 7

Až 30 min po jedné hodině ranní přijíždí vlak a já velmi unaven dlouhým čekáním nastupuji na devítihodinovou cestu k jihu. Ještěže mám lístek do spacího kupé, takže si v klídku schrupnu. Paradoxně mi k ránu byla zima, protože kupé bylo klimatizované a jelo naplno. Před jedenáctou náš vlak doráží na místo. Nejprve se jímám zjišťovat časy odjezdů zpět, abych podle toho mohl uzpůsobit své zdejší přesuny a pak hurá na hranice. Ta je vzdálená nedaleko, takže moto-taxi s úsměvem odmítám. Odbavení probíhá zcela v pohodě a hned za čárou v nové zemi Malajsii měním nějaké peníze za místní měnu jejíž název ani neznám, protože směnárna je taková lepší kadibudka na parkovišti a angličtina je zde řeč tak známá, asi jako čeština. Plánuji spočinout na nějaké místní pláži tak dva dny. Vyhladovělý sice pojídám smaženého mrtvého ptáka s rýží v banánovém listu, ale pláže které nacházím v této oblasti, ve mě probouzejí náznak velkého zklamání. Moře je hrozně kalné a nepořádek je všude kolem opravdu velký. Prý vlivem přílivu je modrá voda kdesi v nedohlednu a lepší to má být až navečer. Na ten však nečekám, neboť v těchto končinách tzv. chcípnul pes a ubytování je poměrně drahé.

Ve městě se určitě bude něco dít, proto odjíždím autobusem zpět společně s mladými švédkami, které si to štrikují po této části Asie už dobré dva měsíce. No bodejť, musí to být pro ně vše za babku. Už aby i ta naše mládež mohla vyrážet do světa a otrkat si své rašící parůžky dospělosti. Nacházím nedaleko centra Kota-Bharu příjemný hostel, překvapuje mě však pokročilý čas a tím pádem i zavřené směnárny. Ani v hotelích se mi nevede lépe. Nakonec se opět přes srandovní dotazování a několik pokusů, snažím úspěšně nalézt nějakou soukromou směnárničku. Večer probíhá ve stylu – všechno zlé je k něčemu dobré! Jsem sice zklamán pláží a mořem, ale na náměstí se mi bohatě odvděčily za moji vytrvalost místní trhy s dobrotami. Ta pestrost, vůně a barvy byly okouzlující. Postupně můj žaludek dostává ke zpracování a můj jazýček k ochutnání – kuřecí polévku se zeleninou a kari nudlemi, ryby, rýži malajské nudle, různé druhy omáček atd. Ještě že při vysvětlování nabízených pokrmů od stánkaře, jsem zavčas pochopil, že lákavě vypadající hmota ve žlutavé omáčce na kterou ukazuji je kravský mozek. Ten totiž není zrovna mojí oblíbenou pochoutkou, byť jsem ještě neměl tu čest a možnost jej vyzkoušet. Při dalším korzování plným městem nemohl můj zrak už vydržet nečinně přihlížet a moje chuť vytvářela litry slin, jakž takž zadržované v ústní dutině. Žaludek byl proti, ale chudák byl v menšině a prohrál. Z neskutečného množství buchtiček, zákusků a neznámých dobrůtek jsem mu nadělil osm kousků všelikých barev a vynikající chuti. Takže abych to shrnul. Do Malajsie jsem se přijel prostě nažrat, mohu-li to tak nazvat a zítra se vrátím zpět přes hranice do Sunghai-golok kde odpoledním vlakem přes noc plánuji návrat do Bangkoku. Co ještě nemohu a nechci nezmínit je opět úžasný život na ulicích, tržištích a zde i velmi kvalitní zboží v nabytých obchodech. Ten život na ulicích je jak má být. Množství přátel se zde potkává při dobrém jídle. Lidé spolu sedí a hovoří po kavárnách, tržištích, parcích na stovkách laviček a živo je až do rána. Připomíná mi to staré dobré časy našich filmů pro pamětníky a první republiku. V dnešní době plné supermarketů a života u televize už ani mnozí z nás neví jak je takový život krásný a tak nějak veselejší. Ikdyž je jasné, že dobrá tradice našich babiček vařit jídlo doma se nezmění, kdežto tady vycházejí lidé za jídlem spíše do ulic.

Den 8

Ráno odcházím na autobus v centru a razím si cestu zpět z Kota-Bharu na hranici ve velké pohodě. Nic samozřejmě netušíce můj zatím nejvíce adrenalinem nabitý den. Jestliže doposud byly veškeré mé zážitky jakž takž v mezích normálu, na hranicích jsem se dostal do končin velmi, velmi úzkých. Nebál bych se je nazvat ani končinami řitními.

Po přechodu Malajské celnice mě totiž Thajci nechtějí pustit, neboť prý nemám vízum. „Jak to myslíte, nemám vízum?“ V pase mám totiž platnost až do dubna a je teprve leden. Celník mi ale dosti těžce vysvětluje, že mám pouze jakési jednovstupní vízum a to jsem včerejším překročením hranice do Malajsie vyčerpal. Sice tomu moc nerozumím ale dobrá, říkám: „Chtěl bych si  zakoupit další vízum.“ Je mi sděleno že to není možné, neboť zde se prý víza neprodávají. „No a co mám tedy dělat?“ Celník krčí rameny a nakonec mi naznačuje, že mohu jet do hlavního města Malajsie Kuala-Lumpuru na Thajskou ambasádu. V každém případě mě nepustí dál. No to je tedy průser jak mraky. Byl jsem zvyklý z našich česko-rakouských hranic prostě cestovat křížem krážem. Jednou razítko dostanu a dvacetkrát ne. Ale teď se mi vůbec nechce nějakých 1500km do hlavního města Malajsie.

V takovýchto chvílích je sice dobré říkat si to chce klid a hlavně myslet, ale je to asi tak snadné jako ukrýt se ve stínu zlomeného párátka. Pořád tomu nemohu uvěřit a postávám opodál úplně mimo. Za dvě hodiny mi jede vlak. A že by se mi chtělo strávit 4-5 dní cestou do té jejich Koala-Lumpárny, to tedy také ne. Odpověď na své otázky nenacházím, ale řešení přeci jen ano. Ikdyž uznávám, že je poněkud šílené.

Hranice je vlastně silnice přehrazená mobilním zábradlím a voják občas naviguje procházející  k imigračním přepážkám. Mé řešení je nasnadě. Nepozorovaně, řekl bych ikdyž nerad neoprávněně proplout v davu na druhou stranu. Úkol téměř nemožný, zvláště pohlédnu-li na lidi okolo. Mám-li najít alespoň něco čím bychom se sobě trošku podobali a nelišili se, jsou to jen dvě ruce, hlava a občas i dvě nohy. Barva pleti, oblečení, obličej a jeho rysy, no prostě vše ostatní je nám společné asi tak jako lednímu medvědovi uprostřed stáda nosorožců. Ale nevzdávám to, nemám na vybranou! Chvíli ocmrndávám chytajíc´ ledabyle lelky a zpod černých brýlí pozoruji bedlivě chod na čáře a hlavně, dozorčího. Po chvíli se odvažuji nenápadně přiblížit. On samozřejmě ihned ke mě a že musím jít k celní přepážce, která je opodál, asi deset metrů vedle silnice. V povzdálí zahlédnu telefonní budku a napadá mě lstivá myšlenka. „Potřebuji si támhle zavolat!“, říkám a naznačuji zároveň. Uniformovaný strážce nesměle přikývl a já jako že nic, popocházím k budce. Samozřejmě, že moje oči dostávají křeče od šilhání zpět. Pokračuji ve hře a dělám že volám. Policista se občas podívá mým směrem, ale jinak se dále věnuje dalším lidem blížící se k hranici. Najednou ho nevidím a to je chvíle, na kterou čekám. Vyrážím jako že loudavým a nenápadným, zato svižným až křečovitým úprkem přes most a pak dále do vnitrozemí. Nestačí mi ani cyklistické tuk-tuky. Asi po 15 min dorážím celý zpocený do Sunghai-Golok, ale stále v obavách, že se ozve houkačka a odveze mě bručet někam do místní díry pro zločince mého typu. A opravdu, najednou se ozývá dosti zblízka zvuk sirény. Krčím se zrovna ve stánku s mrtvými grilovanými ptáky, připraven na vše. Snad i zavěšení se vedle nich na rožeň, jen aby mě nečapli.

Moje vydechnutí však téměř odválo již zmíněný stánek, neboť koutkem oka zahlédnu hasičský vůz, z jehož útrob vycházel ten pro mě tak strašidelný zvuk.

Hodina uběhla a nic se neděje. Začínám se pomalu radovat a odcházím postranními uličkami na nádraží, kde se ale dozvídám nepříjemnou zprávu. Všechny lístky ve druhé spací třídě /660BHT/ jsou na čtyři dny dopředu vyprodány. Taktéž nejlepší jednička je plná. Dokonce není volno ani ve třetí třídě na sklopných sedačkách připomínajících autobus. Zbývá už jen pár volných míst ve třetí třídě na pryčně pro 3 osoby. /220BHT/ No co mám dělat? Hlavně odsud pryč! Potom pohlédnu na čas odjezdu a datum a čas příjezdu do Bangkoku a je mi jasné, že mě čeká jízda peklem a to pěkně dlouhým. Odjezd je 11.50hod a příjezd do Bangkoku až druhý den, o 25hod později. Očekávání mne tentokrát nezklame. Ikdyž v průběhu cesty narazím na kromě mě jediného bílého „tvora“ ve 3třídě  vlaku a je jím paradoxně další Čech, potulující se Asií až do května. Někdy o půlnoci přiskakuji dva Angličané jedoucí skrz Asii na motorce, ale protože měli poruchu hodili mašiny do vagónu a naskočili do naší přeplněné trojky, kam jim bylo dovoleno naskočit, ikdyž už teď praskala ve švech. Můj rozhovor jak s Čechem tak i s Angličany byl příjemný a poměrně dlouhý, ovšem do konce cesty stále ještě zbývá hodně času. Raději bych házel chvíli v mrazu lopatou. Příjemný je rozhovor s jedním hochem, který trošičku rozumí anglicky, neboť studuje a napadá mě výborná věc kterou později několikráte použiji. Píšu si s jeho pomocí několik thajských slovíček, frází a učím se počítat. Na oplátku mu do jeho deníčku zapisuji pár českých slov a vět. Už nevím jak sedět tak třeba hodinu stojím nebo procházím ostatní vagóny. Pak otevírám dveře vlaku a stojím na schůdcích. Nějakou dobu se snažím i protahovat, ale čas se prostě zastavil. Na klidu mi nepřidává ani rozprava o mé situaci s Teplickým Tomášem, který hodnotí moji situaci jako dost nevyzpytatelnou. Až teď v relativním klidu si také uvědomuji, že nemám v pase bílou imigrační kartičku, kterou mi vlastně odebrali při odchodu z Thajska a prý ji odebírají zpět při odletu ze země, na letišti. Krátce a stručně řečeno, den blbec. Mám-li ve stručnosti popsat jak vypadá taková jízda v trojce, podívám se okolo sebe, pod sebe a někdy i nad sebe a vidím. Lidi namačkáni na sobě jak nevzhledně nabalené sardinky. Někteří dokonce leží a odfukují pod sedadly, pod sebou jen noviny. Pár jedinců visí u stropu v přihrádkách pro zavazadla. Uličky, ale i prostor mezi vagóny je přeplněn dřepícími a ležícími postavami subtilních Thajců. Některým čouhají nohy ven z vlaku, jiní jsou spleteni do sebe jak vánočka. Což o to pohled je to pro mne středoevropana zajímavý a jako dobrodruha a nadšeného cestovatele i žádoucí. Menší nevýhodou je ale přeci jen ta vzdálenost a čas který tohle budu muset vydržet. Bylo by myslím namístě zmínit se pro zájemce o cestování po Thajsku vlakem o koloritu a zvláštnostech tohoto druhu přepravy. Od nejdražšího a nejlepšího se tato dělí na 1.třídu, 2. třídu s klimatizací, 2.třídu bez klimatizace, 3. třídu se sklopnými sedačkami po dvou vedle sebe /podobné autobusu/, a 3. třídu mnou zcela trefně pojmenovanou – kotec. /na základě 27hod dlouhé jízdy přes půl země/. Ale zase je na co vzpomínat, bolesti zad i zadku přebolí a zůstanou jen ty dobré vzpomínky. Přeci jen vyprávět o tom co dávali v hotelové televizi za program, nebo jaký byl hotel a pláž, to by asi nikoho rozumného nebavilo. A mě byť cesta byla menší utrpení, by to neřeklo také nic. Lidé jsou navíc velmi přátelští a byť je cesta únavná pro všechny, většinou se při pohledu na sebe i na mě usmívají a ptají jak je. Co chvíli také během jízdy chodí sem a tam nabízeči jídel a pití. Hurónským řevem se i v průběhu noci snaží prodat své zboží. Na nádržích ve městech kde vlak staví je to násobeno i prodavači potravin. Opět mnou nazvanými – okýnkáři, neboť strava a pití je podávána do oken vlaku. Jinak právě na nádražích je velice živo a vaří se tam na peróně až do pozdního večera. Což je například ve srovnání s naší vyspělou kapitalistickou dráhou velké plus.

Den 9

Druhý den s téměř dvouhodinovým zpožděním /celkový čas – 27hod/ dorážím do Bangkoku. Přežil jsem, ale mám toho fakticky dost. Z nádraží zkouším volat ambasádu a průvodce cestovky s žádostí o radu, jak mám vyřešit svůj problém. Mám ale smůlu, je sobota a nikdo to nebere. A vlastně ani zítra v neděli si nepolepším.

Ubytovávám se ve stejném hotýlku a napadá mě zeptat se na city-info, kde je turistická policie, abych tam hned naběhl. Děvčata mě těší, není do daleko. Mám totiž další plán. Nacházím již zmíněnou instituci, zaobírající se výhradně problémy turistů /ztráty, krádeže, atd./ a vyprávím jim pohádku z mojí pomyslné knížky – Moravské pohádky, která nese název “Jak Broňa ztratil někde u hranic imigrační kartu“. Zdá se, že kluci poslouchají a dokonce si dělají i zápisky. Když nerozumím jejich otázkám, dělám hloupého a negramotného. Nakonec mi policajti dávají moji pohádku ještě podepsat a oni s autogramem autora, a já se zápisem o ztrátě karty, odcházíme každý svojí cestou. No snad mi alespoň těch pár razítek a úřední papír na letišti pomohou! Pořádnou radost si alespoň ten den dělám několika skvělými dobrotami, které pojídám až do večera. Vrcholným zážitkem, který zcela vylepšil pošramocenou pověst datumu 6.ledna, je pravá Thajská masáž. Nejdříve mi dívka na recepci dohazuje kolegyni cca 1,40m vysokou, 30kg těžkou a tak 16 let starou. Říkám že ne, na mě je potřeba něco většího! “Chci chlapa!“, povídám a ona volá na nedaleko připraveného hošíka. Dle prostudovaných přírůček o mistrech thajských masáží odmítám i tohoto mladíka a ukazuji na právě přicházejícího muže mých let, zkušeností, síly a jistého umu. “Toho chci!“ OK. Masér mě nezklamal. Některým jeho chvatům jsem se samozřejmě musel mírně bránit abych tam nenechal kupříkladu svá “hokejová“ kolena. Úroveň, účinek a úplná odlišnost jeho práce byla vysoká. Odcházím po šálku dobrého čaje velmi spokojen.

/1hod-140BHT/

Den 10

Ráno desátý den mé asijské výpravy beru místní dopravu na odjezdové severovýchodní nádraží v Bangkoku. Opět se na toto vzdálené místo prodírám spolu s místními obyvateli, neboť na informacích mě zásobili směrem, číslem autobusu i výslovností jména nádraží v thajštině. Mířím si to tentokráte směr Katchanaburi, kde jsou blízko Národní přírodní rezervace a také známá řeka Kwai s ještě pověstnějším mostem přes ni. V cestovce mi nabízeli jednodenní výlet za 400 BHT, tak uvidíme jak to zvládnu sám. Co se týče základních frází, které si donekonečna opaku spolu s číslovkami musím říci, že mi přichází vhod. Pomáhám v místní dopravě jedné paní, která taktéž vystupuje nedaleko již zmíněného autobusového nádraží a míří náhodou stejným směrem, takže hledání správného autobusu je o to jednodušší. Lístek příjemným klimatizovaným autobusem stojí 62BHT a do Katchanaburi se jede přibližně hodinku a půl.

Můj desátý den bych mohl v klidu nazvat pohodovým. V Katchanaburi se totiž napřed marně snažím najít nějakou loď jedoucí po řece až k mostu který je na severu města. Buďto se mi zdají drahé za takové malé svezení, nebo už jsou naplněny skupinami turistů a nechtějí mne vzít sebou. Protože nikam nespěchám, po návštěvě informačního centra a s mapkou v ruce, vyrážím na dvě zajímavosti v okolí. Zajímají mě buddhistické chrámy v jeskyních. Cedule přede mnou hlásí 3 km. Dávám hlasitě najevo svoji radost. To jejich přehánění vzdáleností už moc dobře znám! No ehm…….ale ještě ne úplně. Opravdu jdu v horku a s těžkým batohem hrozně dlouho. Za sebou už mám tak 5km různých pochůzek po městě a teď si to štrikuju další hodinu po silnici za město, kde jsou na obrázcích velmi zajímavé jeskynní chrámy. Po téměř třech hodinách na nohou dorážím na místo celý splavený. Stojí to ale za to! Sošky a sochy různých velikostí a barev /převážně zlatých/ jsou mysticky zasazeny mezi stalagmity a stalaktity. Zvláště nechápu jak sem mohli mnichové dostat desetimetrového ležícího Buddhu. Průvodce mi dělá asi šestiletý klučina, který pojmenovává postupně všechna místa a svaté. Nejdeme dále, dokud vše správně nezopakuji. Pochvalou je mi pak jeho KHAP – znamenající ano,správně.

Nedaleko jeskyní je také hřbitov padlých vojáků z II. Světové války. Jsem velmi překvapen jeho čistotou, krásnou výzdobou a údržbou. Vypadá spíše jako botanická zahrada. Jsou zde samí cizí vojáci – z Anglie, Holandska, Itálie atd. Už sice odpočívající na věčnosti, ale přeci jen v boji za naše území padlí vojáci by se jistě z mnoha našich míst s radostí přestěhovali. No a my živí máme dvě možnosti. Buď s tím něco udělat, nebo se stydět a závidět dále těm, kteří svoji vděčnost projevují důstojnějším způsobem.

Zpět z jeskyní už nehodlám jít a zkouším stopovat. Na motorce jedu zpět až k řece a po hodině nacházím příjemné ubytování na jednom z hausbótů – domků na vodě. Příznivá je i cena za pokoj se sprchou a záchodem – 150BHT. Začínám kout plány na zítra. Buď se odeberu na autobus k asi 70km vzdáleným vodopádům a nebo si zkusím půjčit motorku a prubnu to sám. B. je správně, volím možnost více dobrodružnou a svobodnou. Zkusím vstát brzy ráno, zajet do rezervace, co nejvíce toho vidět a vrátit stroj do 16hod, kdy jsem si ho dnes půjčil.

Večer opět skvěle baštím pouličních stáncích a kuchyních. Bohužel ale se mi také poprvé něco ztrácí. Chybí mi místní mapka, kterou jsem nechal v košíku na zaparkované motorce a jelikož informační centrum je otevřené až od 9hod a já chci vyjíždět před sedmou, jsem na sebe sám zvědav, jak tam na sever trefím bez mapy.

Den 11

Dnešním dnem se dostávám do druhé poloviny svého thajského putování a pokud bych ho měl hodnotit, nazval bych jej opět jedním slovem – báječným.

Ikdyž ráno vypadalo poněkud rozpačitě. Vstávám hodně brzy, čeká mě totiž 70km dlouhá cesta na motorce do neznámých končin a bez mapy. Byl však také další důvod vyjíždět tak brzy v 6.30hod. Musím se vrátit do 15hod pro věci do hausbótu a do 16hod vrátit motorku. Ráno na sebe navlíkám veškeré hadry co mám, ale ani ty nestačí. V sedle mrznu a u nosu se tkví neustále neposedná nudle, znamení zimy. Jak je mojí už tradiční úchylkou a zvykem při cestách do neznáma za volantem či řidítky – snažím se vždy nalézt tu nejkratší možnou cestu. Ani menší strach, co bych asi tak v těchto zapadlých končinách dělal při defektu, nebo zbloudění mě neodrazují dostát svým zvykům. Slovo zkratka, je uznávám v mém případě téměř vždy velmi nepřesný pojem, řekl bych skoro zavádějící. Pro své ranní počínání bych jej nazval prostě – buď „mazácké kolečko“, nebo po skautsku „kufrování“. Je zvláštní, že domorodí obyvatelé z rákosových a bambusových chýší mi na moje četná zastavení a ptaní se na cestu odpovídají téměř shodně – úprkem! Přitom moje výslovnost a chování by je nemuselo až zas tak odrazovat. Asi je chyba v mém rozevlátém zevnějšku, říkám si. Jsa obalen oblečením, tmavými brýlemi, kšiltovkou a skhřehlým výrazem ve tváři asi nevypadám jak mírumilovná návštěva strýčka ze západu.

Nicméně zachraňuje mne jedna statečná, nebojácná žena, která na moji otázku odpovídá ze vzdálenosti zhruba 20m jasně a věcně. Upaží rukou a naznačuje přibližný směr. No sláva, snad to nebude stejné jako s těmi křižovatkami a autobusy co mi radili každou chvíli jinak v Bangkoku. Celkem rychle ale přijíždím už k mnohem lepší silnici s ukazateli i sem tam v angličtině, jsem tedy o něco klidnější. Do Národní parku Erewan dorážím po osmé hodině značně zkřehlý, usoplený, zaslzený, ale štěstím bez sebe. Vstupné k vodopádům se mi zdá vysoké 200BHT, ale když už jsem tady, tak se nechám překvapit.

Pokud bych vůbec čekal nějaké přírodní krásno, stejně bych byl od reálna na hony vzdálen. Něco tak úžasného jsem ještě neviděl a to mám za sebou už nějakých pár zajímavostí, parků ve Státech atd.

Přímo Boží prozřetelností bych také nazval své rozhodnutí vyjet tak brzy a vytrpět tu cestu bez mapy, tmou a zimou, před východem slunce. Na místě jsem totiž sám a při stoupání po sedmi úrovních různých vodopádů a lagun, převisů, skal a pralesa nepotkávám ani živáčka.

Poprvé lituji, že si tuto fantastickou přírodní scenérii nemohu nafilmovat. Tak průzračnou a blankytně modrou vodu jsem ještě neviděl. Do toho ten probouzející se ráj různých tropických stromů a skrze to všechno zlatavé sluneční paprsky. Na vkusně zhotovených bambusových platformách určených k odpočinku vždy jen zírám a nechávám se pohltit blaženým pocitem krásna Božího veledíla. Po hodince a půl se dostávám až k poslednímu sedmému vodopádu, kde jsou i jeskyně. Bohužel baterku já hlupák nechal v bungalovu a proto bádám jen na okraji.

V tůních pod vodopády je v křišťálově modré vodě vidět hejna barevných ryb, které ani netuší co je silon, háček a návnada

Při cestě zpět samozřejmě neodolám a v rouše Adamově se vrhám pod kaskády vody pátého vodopádu. Je mi báječně. Do jezírka prosvítá skrz palmy a další stromy slunce a chladná voda je úžasně osvěžující. Pořizuji také pár snímků na památku. Z mého dětinského dovádění a křepčení mne náhle z mé euforie dostává zpět do reality přibližující se skupinka turistů. Tak už jsou tady, čekal jsem to! Na druhou stranu jsem ale rád, že ty více jak dvě hodiny jsem mohl být v tomto ráji úplně sám. Oblékám na sebe svůj šat a výbavu a pomalu se přesouvám dolů, neboť chci ještě stihnout nějaké zajímavé místo v této oblasti.

Prolézám ještě jednu jeskyni v horách, ale stále si slastně ponechávám ten blažený pocit a dojem z erewanských vodopádů. Na cestě zpět se také občas zastavím u hausbótů na březích řeky Kwai a ptám se na ceny pro příště. Výhledy a prostředí těchto míst jsou totiž překrásné. Za pouhých 100BHT se dá lehce ubytovat a vyrážet do nádherného okolí nabitého jak přírodními tak i historickými zajímavostmi.

Určitě by nebylo na škodu se také zmínit o perfektním servisu v Národních parcích. Počínaje prostorným a čistým parkovištěm, info-centry, občerstveními, toaletami a konče třeba záchranou službou s vestami a kruhy pod velkými vodopády. Žádný zákaz a příkaz co se nesmí. Prostě vyjít návštěvníkům vstříct a nechat je užívat si nádher. Nedá mi nevzpomenout si na náš Národní park Podyjí. Všude samý zákaz a příkaz, ale pro turisty a zájemce není uděláno zhola nic. A přitom je také se na co koukat!

Z Erewanského Národního parku se mi vůbec nechce, ale co naplat mám před sebou nabitý plán a tak snad někdy zase příště.

Po vrácení motorky ujíždím zpět do BKK autobusem a na vlakovém nádraží Hualang-pho zjišťuji odjezdy vlaků na sever do Chiang-mai. Bohužel při příjezdu do centra je taková zácpa na šestiproudových silnicích, že už večerní vlak nestíhám. Také nás řidič vyhazuje úplně někde jinde než kde to znám – nádraží Sai-pai-nai. Naštěstí si pamatuji některá čísla místní dopravy jedoucí na Koasand rd.  Když náhodou v tom šíleném mumraji zahlédnu ono číslo, vyrážím. Prodavač lístků kývá že KHAP a tak jedu. Paráda!!! Ono to funguje. Za 20min jsem na známém místě. Bohužel v mém hotelu je plno, ale netrvá ani příliš dlouho a nacházím jiný jen o málo dražší /170BHT/ než ten předešlý.

Nemohu si večer odpustit další ochutnávání místních dobrůtek, které negustuji v pořadí thajské nudle, kukuřice, žlutý a růžový meloun.

Den 12

Už vím, že vlaky na takovouto vzdálenost /cca 850km/ jezdí přes noc, takže si musím hned teď ráno rozmyslet, či naplánovat co budu opět v BKK do 18hod dělat, než mi pojede vlak. Moje rozhodnutí přichází celkem záhy. Z telefonní budky napřed volám na ambasádu, zda mám něco udělat ohledně svého imigračního problémku. Konzulka mě těší zprávou, že by neměly nastat větší problémy, hlavně že mám papír od turistické policie o ztrátě. Poté se ptám na ty naše zavřené krajany, že bych je chtěl navštívit. Zda je to možné, kde je věznice, jak se jmenují a několik dalších, pro mě jako laika nezbytných informací. Na ulici poblíž jedné z bangkokských tepen je šílený hluk a slyším každé druhé slovo. Nakonec přeci jen zapisuji na papírek adresu vězení, jména kluků a popis cesty jak se dostat na ono místo. V Thajském centrálním vězení v současné době sedí dva kluci z Čech. Oba za pašování drog, oba s hrůzou nahánějícím rozsudkem – 50 let. Na informacích u Koasand rd. Zjišťuji další podrobnosti o nejkratší a nejjednodušší cestě k věznici. Údajně loď která křižuje skrze město tekoucí řeku a jedno z desítek nástupišť není daleko od vlakového nádraží kde stojím. No paráda! Jdu do toho! Rozhoduji se ke koupi vlakového lístku do Lampangu na severu Thajska /460BHT/, batoh ukládám do úschovny a v končinách china townu se už pohybuji jako na starém známém místě. Strávil jsem zde totiž půlden čekání při cestě na jih.

Také řeku a nástupiště nacházím celkem brzy, zhruba po dvaceti minutách cesty pěšky, prodírajíc se přes tisíce Číňanů v jejich ucpaném království. Vybaven od holek na informacích mapkou řeky a popisem stanice mého místa /Nonthaburi/, ujíždím velkou lodí na sever města, kde zažiji jeden ze svých nezapomenutelných životních zážitků.

Pozoruji desítky křižujících lodí a lodiček různých tvarů, rozličného nákladu i obsazení. Pro mne jako suchozemce je takovýto vodní „cirkus“ nevšedním zážitkem, jen toho nadměrného hluku ze řvoucích motorů by mohlo býti méně.

Cesta trvá více jak hodinu. Ještě stále jsem poměrně klidný, neboť stále si nejsem jist zda-li se mi podaří vězení najít, dostat se dovnitř a hlavně, s jedním z těch kluků se vůbec setkat.

První překážku zvládám hravě a již po půlhodince, jdouc za uniformovanou skupinkou místních vojáků, vzhlížím k rozlehlé budově s názvem Bangkwang-Central Prison. Už začínám cítit mírnou úzkost a jímá mě obava z mého poněkud riskantního rozhodnutí. Přeci jenom s touto částí světa nemám bohudíky zatím žádnou zkušenost. Šipky u postranního vchodu znázorňují kancelář pro zahraniční návštěvy. Zde je mi sděleno, že Češi jsou vězněni v 5 budově a musím si jít kamsi naproti přes ulici vyplnit formulář určený pro návštěvníky. Hlavně je mi ale dáno uniformovaným úředníkem jasně najevo, že takhle, ukazujíc na mé kraťasy a tričko bez rukávů, nikam nepůjdu. Podmínkou pro vstup je mimo jiné i odpovídající oděv – dlouhé kalhoty a nejméně tričko s krátkým rukávem! No teda, tak co dál!!! Nechávám si vše ještě jednou proběhnout hlavou. Stojí mi to opravdu za to? Nebudu mít problémy? Nedostanu se do nějaké šlamastyky? Nebudou si myslet, že mám něco společného s drogami? Co když mě budou sledovat a něco mi dají nepozorovaně do batohu? Neobvyní mě neoprávněně z něčeho závažného v souvislosti s mojí návštěvou? No těch ale je více než dost! Když už jsem se ale rozhodl vzít z domova tu skvělou knihu jako dárek a dále pak cestovat až sem a stojím před těmito hrozivými branami především s přáním potěšit krajana návštěvou a poté snad i ukojit své dobrodružné choutky – nevzdávám to – jdu do toho naplno!!!!

Odcházím hledat kancelář naproti přes ulici. Nějak intuitivně vše nacházím, neboť sleduji proudy chudě vyhlížejících lidí, směřujících stejným směrem. Dostávám formulář kde musím napsat pouze jedno jméno vězně kterého chci navštívit, číslo budovy kde je vězněn a odevzdávám svůj pas. Protože je 12hod a do začátku návštěv zbývá hodina pádím zpět do města zdolat druhou překážku na cestě do útrob vězení. Tou je můj oděv. Po smlouvání si kupuji na stáncích napřed nové tričko a poté něco mezi kalhotami a tepláky – bratru za 200BHT. Rychle si ještě na rohu dávám rýži s něčím těžko identifikovatelným a uháním zpět protože hodiny ukazují za deset minut 13hod. Už zdálky vidím zástupy lidí, čekající na své doklady a potvrzené návštěvní karty. Při vypisování jsem musel zariskovat se jménem vězně, neboť mohu navštívit jen jednoho a já nevím kdo z nich má zrovna dnes návštěvní den. Z ambasády mám napsána dvě jména – Zdeněk Hanykovics a Emil Novotný. Vybírám si Emila. Úředník vyvolává jména lidí a ti si postupně přicházejí k okénku pro doklady a propustky k návštěvě. Čekám jen, jak si poradí hošan s mým jménem. Řeším to raději za něj, neboť přistupuji až těsně k přepážce a zrovna vidím, jak bere můj pas do ruky. S úsměvem mi jej vrací společně s propustkou do pekla a opět poukazuje na mé zřejmě pro účely návštěvy „nahé tělo.“ Uklidňuje ho až ukázaná igelitka, ve které třímám novotou vonící obleček.

Moje vnitřní pocity jsou v tuto chvíli už v oblasti někde mezi polokřečí, skrytou obavou a také psychickým napnelizmem, jak by řekl p. Werich. I známá cukatůra doprovázející onen napnelizmus  rozvibrovává všechny částečky mého nitra.

Po převlečení dávám už v areálu vězení do úschovny svůj foťák a igelitku s torzem svého nevhodného oděvu. Přistupuji k detektoru a nechávám se prohledat dvojí kontrolou. Nastává okamžik, který se těžko dá popsat. Otevřou se obrovská pancéřová vrata a já vstupuji na půdu, kde svoboda znamená pro všechny nedobrovolné obyvatele jen tajné přání, vzdálené vzpomínky a pro ty naše dva kluky snad i nejstrašnější a nejočekávanější sen, jen a jen sen!!!

Vůbec nevím a netuším jak to zde chodí, jen z povzdálí mě chlapík s velkými černými brýlemi, podobný dozorci z am. filmu – Frajer Luke, ukazuje upažením napravo.

V otevřeném prostoru o rozměrech asi 50x40m obehnaného vysokými zdmi, mřížemi a pletivem je naprosto šílený hluk. Připomíná mi to křepčení drůbežárny. Velmi rychle ale začínám chápat a rozumět tomu odkud se ta decibelová pecka bere. Místnosti pro návštěvy, či telefonní aparáty v místnostech z filmů o věznicích jsou mojí čistě bláhovou představou. Zde fungují věci takto.

Z vnitřní strany nádvoří, kde se nacházím jsou na lavicích okolo dvou podélných stěn návštěvníci a za dvojitou mříží ve vzdálenosti 2 m, jsou vězni. Ti přicházejí z vedlejší budovy bedlivě střeženým vchodem a už samo řinčení masivního řetězu, kterým mají svázány nohy, mi nedělá vůbec dobře. Připodobnil bych vše k nemoci. Když vám o ní někdo vypráví je to zlé. Ovšem stále je tento soucit nic, pakliže sami nemocí neprojdete. Všichni lidé, kterých je podle mého hrubého odhadu na tomto místě tak 150 se snaží mluvit s tím svým. A protože jsou všichni koncentrováni najednou u jedněch mříží a navíc ještě v dvoumetrové vzdálenosti od vězněných, z toho je všude ten šílený řev překřikujících se lidí.

Chodím tam a sem jak lev před klecí a hledám mezi vězni bílou tvář. Po 15 min jsem už značně nervózní a nevím co se děje, že Emil nikde. Poté si všímám, že lidé nechávají přinesené balíčky u stolu v čele prostranství. Přicházím tedy ke stolku a vidím nějakého dozorce píšícího cosi do knihy. Napadlo mě, že můj dárek /knihu Eduarda Tomáše/ tu nechám zapsat, kdyby se náhodou stalo, že Emila neuvidím.

Vůbec jsem neměl potuchy o tom, že teprve tento lístek daný dozorci uvnitř je vlastně jakási povolávka jmenovaného vězně do návštěvního prostoru. Vše je mi vysvětleno až opodál sedící ženou, mluvící docela slušně anglicky, která také čeká na někoho z Evropy. Důležité pro mě také bylo zjištění, že vězňové z jiných zemí přicházejí právě k opačné straně prostranství, než Thajci. Tudíž je nás tam snad jen deset a tím pádem i daleko lépe slyšet.

Napětí u mě dosahuje vrcholu, neboť po několika černoších na které čekají Američané a Angličané,  zahlédnu přicházet s úděsným řinčením svázaných nohou bílou tvář. Se sevřeným hrdlem vyluzuji nesmělou otázku: „Emil??????“  –  „Jo!“, odpovídá mi modrooký kluk s neholenou tváří a širokým úsměvem. Vůbec jsem netušil zda přijde zlomená lidská troska bez kouska naděje, smířená, smutná a rezignující bytost, a nebo naopak bojující lidský tvor – člověk jako já, nebo někdo úplně jiný. Mile mě překvapil náš rozhovor a snad i Emilovo rozpoložení, které nebylo jak bych chtěl doufat a věřit, pouhou výjimečnou dvacetiminutovkou. Snad jen uvědomování si času je myslím tím velkým rozdílem, co mě ihned napadlo při našem povídání si o různých věcech. Emil totiž hovořil a přemýšlel zcela logicky v horizontech let, kdežto já spíše dní. Říkal, že před 2lety měl velkou krizi po všech odmítnutích jeho žádostí o milost. Teď, že je snad lépe neboť se rýsuje možnost schválení jeho deportace domů – do českých věznic.

Snažil jsem se mu poskytnou všechny možné dobré zprávy z domova. Velmi nás rozesmála naše historka, kdy jsme objevili čistě náhodou jednu naši známou kamarádku, která je z jeho rodného Berouna. Gábina je totiž manželka mého dobrého kamaráda z Prahy a jediná osoba z Berouna kterou znám. No a Emil chodil s jejím bráchou do školy. Náš společný srdečný smích ostře kontrastoval jak z atmosférou, tak i z tónu ostatních hovorů z vězni.
Zajímavé také bylo, že v průběhu našeho rozhovoru se pozdravil a chvíli i hovořil s přisednuvší Thajkou, která za ním, jak mi řekl později, chodí pravidelně každý týden už 5 let. Za tu dobu už velmi slušně ovládl thajštinu. Emil si odpykává svůj trest již 7-mým rokem v tomto nejtěžším Thajském žaláři, určeném pro nejhorší vězně odsouzené na více jak 30let.

Co mi ještě utkvělo v paměti z našeho rozhovoru?

Na cele o rozměru 6x4m je jich 20. Suchý záchod v rohu místnosti. Sprcha ve špinavé a bakteriemi napadené vodě je sem tam. Denní příděl jídla je 600gr rýže a těžko identifikovatelný vývar. Z domova ho podporují s vypětím všech sil rodiče, neboť další jídlo a potřebné věci si musí kupovat, aby vůbec přežil. Matku neviděl 5let, kdy ho poprvé a naposledy mohla navštívit. Vězni mají volný pohyb po prostranství, kam jsou vyhnáni po ranním vstávání. Do cel jsou vpuštěni až opět večer. Jako běloch „nemůže“ vzhledem k vězeňským pravidlům pracovat, jinak by měl od ostatních peklo. Ve vězení panuje neuvěřitelná korupce, která má svá specifická pravidla a prostřednictvím peněz se dá sehnat a vyřídit snad cokoliv – samozřejmě kromě svobody! Před rokem ho přijel navštívit mladý pár Klausů, kteří zde v Thajsku trávili svatební dovolenou. Mladého Klause však nevpustili dovnitř, neb měl krátké kalhoty. No asi ho nenapadlo /nebo na to neměl – hi,hi/ jako mě zajít si nějaké koupit na trh!

Když jsme se loučili, poprosil mě Emil o zakoupení kartonu cigaret z kantýny na rohu nádvoří a já udělal rád výjimku ze své zaryté protikuřácké zásadovosti. Popřál jsem mu výdrž a snažil ho /óóó jak to zní ale bláhově/ povzbudit přáním, že se snad někdy budoucnu shledáme u nás doma.

Ještě dlouho po opuštění věznice mě neustále provázel a myslím si, že i bude provázet dále životem pocit a myšlenky, které si nechávám jen pro sebe a pro své případné horší časy. Neboť právě ty naše pomyslné horší časy jsou ve srovnání s tím, co jsem viděl a zažil zde za branami a mřížemi našeho krásného světa, mnohdy tak, tak malicherné a nicotné!

Vůbec se nechci pouštět do rozborů o výši Emilova trestu, jeho spravedlivost, nebo přílišné krutosti. Nejen že mi to nepřísluší a ani bych nechtěl být nikomu soudcem. Nehledě na to, že i já sám vidím dva pohledy na tuto situaci.

Vítězí ve mně ale pocit naděje a víry v to, že devatenáctiletý kluk, který ač se dopustil těžkého provinění proti zákonům, etice a lidem, by měl ještě dostat šanci v této naší Bohem dané pozemské hře jménem život. Proto mu držím palce a věřím v jeho záchranu. K tomu ať mu pomáhá Bůh! Amen.

Zpět z vězení, před brány uzavřeného světa se dostávám stejnou cestou v obráceném směru. Celý zbytek odpoledne a dále pak až do večera mnou však zmítá ukrutná síla tohoto nevšedního zážitku. Ani při noční jízdě vlakem na sever se stále nemohu a ani snad nechci zbavit všeho toho, čím jsem prošel pouhou jednou odpolední hodinkou, v izolovaném místě jistého druhu pozemského pekla zde, na naší planetě Zemi.

Den 13

Po noční projížďce vlakem vysedám v Lampangu, vzdáleném asi 70km od největšího severo-thajského města, starobylého Chiang-Mai. V 5hod ráno je všude na ulicích mrtvo a dokola obklopující tma. Sem tam se naštěstí začínají probouzet pouliční kuchyně s jídlem, kde stánkaři začínají připravovat svoje speciality. Vychutnávám si v tomto klidném pološeru a tichu čajík a poté docela chutnou kávu. Snažím se dále získat nějaké rady, kde bych v Lampangu našel turistické informační centrum. Daří se mi až v jednom hotelu, kde konečně recepční umí trošku anglicky. No jo, ale neví kde je turistické centrum!! Společnými silami přivoláváme opodál strážícího policistu, který mi s překladem pracovníka hotelu maluje labyrint ulic tohoto města a někde v jeho útrobách se skrývající info-centrum.

Nakonec mi netrvá ani příliš dlouho dostat se skrze hlavní silnice, zapadlé uličky a tržiště až k již zmíněnému místu fungujícímu zejména pro turisty.

Opět si nabírám mapky se zajímavostmi v okolí, podle kterých budu postupovat vstříc novým zážitkům. Rozhoduji se hned po osmé hodině nalézt autob. Nádraží a odjet na 70km vzdálenou sloní farmu, kde jsou tato největší zvířata cvičena, ale též v blízkém sousedství je jejich nemocnice.

Protože vláčím celý batoh sebou, po vystoupení z autobusu /20BHT/ se rozhoduji k nečekanému a trošku riskantnímu kroku. Popocházím kousek do pralesa a pod natrhanou hromadou banánových listů ukrývám svůj prozatímní domov a šatník. Beru si jen věci co mají cenu. Na samém okraji, při trhání listů, na mém těle uvízlo několik desítek bodlinek z neznámé potvůrky a protože mají velikost malého kaktusu, otravují mi život ještě celou hodinu. Na sloní šou vzdálenou asi 2km od silnice se jde perfektně udržovanou silnicí v prostředí krásných okolních zahrad. Vůbec zatím všechna místa, atrakce, národní parky a zajímavosti mě překvapují nejen svojí krásou, ale též prostředím okolo, které je viditelně pečlivě obhospodařováno.

Představení s 12ti slony je zajímavé a legrační. Na druhou stranu při ukázkách doby, kdy sloni těžce pracovali při těžbě dřeva, na mne nepůsobí krotitelé s bodci příliš dobře. Určitě bych dal přednost sledování chobotnatců ve volné přírodě.

Při cestě nazpět zaplaťpánbůh  nacházím svůj skrytý batoh a zkouším úspěšně poprvé stopovat. Vezu se na korbě dodávky až do Lampangu, no paráda!!!

Je teprve 13hod a rozhoduji se odjet do Národního parku, který je v této oblasti pověstný svými teplými prameny. Nese jméno JAE-SORN.

Chodím však s těžkým batohem na zádech už dvě hodiny někde kolem místa značeného na mapě jako stanoviště minibusu směřujícího do parku, a nic!

Místní, mi nejsou vůbec schopni poradit! Mimochodem mám pro Vás jednu dobrou radu. Je lehčí se naučit pár souvětí thajsky, než najít Thajce, který se vyzná v mapě, a to i svého města! Natož pak celé země. Opravdu nekecám, je to tak! Musím každému napovídat, kde se právě nacházíme, ale místo co hledám já mi nikdo není schopen poradit, kde je. A to ani při mé famózní mimické gestikulaci.

Nakonec mi nabízí chlapík s dodávkou, že mě tam vezme za 500BHT. Vybuchuji smíchy! Říkám Mai – NE! Odkudsi se nakonec vynoří klučina a přivádí mě do nedaleké uličky. No uličky! Spíše na dvorek, kde sedí na lavici asi 6 lidí, zřejmě řidič nedaleko stojící dodávky a opodál stojí policista. Slušně pozdravím a ptám se zda-li jede minibusek do JaeSorn. Zřejmě řidič odpovídá Khap-Ano! Já na to Tao rai – Kolik to stojí? A on abych počkal. Usedám tedy na druhou lavičku vedle domorodců a tuším, že jak lidé s řidičem tak i přisednuvší policista se začínají bavit o tom, za kolik mě asi vezmou sebou.

Do této doby jsem neměl ani potuchy o tom, že kromě smluvních cen na tržištích a vůbec kromě obchodů všude, se může i za dozoru státního orgánu bezděky laškovat o natahování turistů a úpravě cen pro ně. Ale jak říkám vždycky. Svoboda je v tom, že člověk může odmítnout, smlouvat, nebo držet hubu a krok a zaplatit. To první, tedy odmítnout cestu a vzdát se svého plánu, se mi nechce. Přeci jen vidina dalšího zážitku byla velmi silná. Držet hubu a krok mi dělá už od malička velké problémy a teď na starší a zkušenější kolena se tomu nehodlám podřizovat. Zbývalo tedy jediné. Být trpělivý, suverénní a smlouvat. Oni chtějí vydělat, já chci s nimi jet, tak někde se přece potkat musíme!

Řidičova vyvolávací cena byla Sam-roi 300BHT. Opět jsem mírně řečeno vyprsknul smíchy, neboť před tím jsem dopoledne jel státním autobusem o 20km kratší cestu na sloní šou za 20BHT. Naznačuji stále, že rozumím jak mezi sebou handlují o vyřčené cifře. Po chvíli se ptám znovu – Tao-rai – Za kolik? Řidič odpovídá Sawng-roi 200BHT! Já kategoricky na to – Mai-Ne a ukazuji prstem směrem dolů. Dalších 10 min se nic neděje a šofér se mě viditelně snaží zatlačit do úzkých tím, že chystá auto a se mnou nepočítá. Když už nepřicházejí další cestující a dle mého odhadu jsou ještě tak dvě sedadla v minibusu volná, přichází licitátor sám až ke mně a vidouc můj skrytě bohorovný klid, táže se on mě.

Odpovídám již připravenou thajštinou – Há-sip – 50BHT. Jenom to mezi lidmi zašumí, chlapík nervózně pobíhá kolem a policista se nahlas směje. Jasné znamení toho, že mám převahu. A taky že jo. Řidič mi neochotně ukazuje abych si naskočil. Mám velkou radost. Jednou taky může vyhrát i já že?!

Do parku přijíždíme tou rozpadající se starou herkou až v 16.30hod a já ihned po zeptání se na odjezdy minibusů zpět do města vyrážím do terénu. Za tři hodiny už bude tma, takže poměrně chvátám.

Ani prales, ani vodopády nejsou tak nádherné a čisté jako v Erewan, zato horké prameny, to je nekonečné labůžo. Lebedím si na soutoku vyvěrajících vřelých pramenů /70-80°C/ a okolo tekoucí ledové horské říčky. Konečně si zase mohu po několika dnech vyprat teď už téměř černé kraťasy a trika.

Vybavenost, úroveň, čistota a nápaditost s jakou je okolí parku zasazeno do divoké přírody mě opět uchvátilo. Zvláště malé chatky u teplých pramenů z bublající kapalinou, která je právě do nich přiváděna. Uvnitř domečků je totiž přes celou plochu /3x3m/ vydlážděn krásný bazének, takže za mírné půjčovné dostanete klíček a buď sami, nebo s kýmkoliv chcete se můžete zavřít na dobu vám milou, do této perfektní oázy pohody a tepla. Nebo si také můžete jako já, lehnout zdarma do divoké přírody na soutoku teplých pramenů a horské říčky, kde je voda tak akorát.

Na recepci si vybírám nejlevnější spaní za 180BHT v půjčeném stanu. Ten tady zkouším premiérově. Jinak ubytování je opět na vynikající úrovni. Přes noclehárnu, bungalovy až po vyložené domy, či nádherné vily s uchvacujícím výhledem na okolní hory. Všude krásně čisto, zahrady uměle zavlažované září rozličnými barvami, toalety a sprchy jsou vkusně stylové ve dřevě a kameni, jedním slovem – nádhera.

Trošičku si nevím rady co s vypraným prádlem, protože tady v horách je teď navečer vzduch poněkud vlhčí a prádlo na šňůře mi viditelně neschne. Ráno by bylo určitě mokré a neměl bych co na sebe. Nechávám pracovat svoji hlavu a napadá mě, že přes horké jezero vede kamenitá pěšina vykládaná betonem a ta je přeci od té vřelé vody teplá! Ještě než usínám, jdu tedy s baterkou a své vyprané svršky rozkládám na přírodním topení uprostřed vřídla. Navíc si na chvíli, vleže na pěšině, vychutnávám romantický pohled na hvězdnou oblohu s přírodním teplem v zádech. Ráno musím vstát ještě před svítáním, než přijdou první turisté a někomu se zalíbí můj šatník. V noci spím báječně, připadá mi snad i ten stan nějaký voňavý.

Den 14

Ráno ač nerad, vylézám ještě za tmy po šesté hodině a pádím k 300 m vzdálenému vřídlu. Oblečení nacházím a můj instinkt mě nezklamal. Je suché a krásně teplé!

Ještě po sbalení věcí si hovím na vyhřátých kamenech, neboť očekávám příjezd minibusu, který podle toho co jsem včera vyrozuměl od řidiče, by měl dorazit v 8hod.

Osmá už ale dávno padla a nikde, nikdo. Turistů je zde velmi málo a když se ptám, nejede nikdo mým směrem, nebo jsou obsazeni. Najednou potkávám kočku z visitor-centra, která mi včera naznačovala, že odjíždí do města taktéž dnes okolo 9hod. Její anglický slovník čítá naštěstí 10-20 slovíček, takže příjemně pokecáváme, neb konverzací to nazvat ani při dobré vůli nemohu.

Jenže ouha, ani po 9té hodině žádné auto v dohlednu. Mai /slečny jméno/ volá na recepci a přijíždí její kolega s firemní dodávkou. Mě berou sebou, takže mám zase velké štěstí díky své vůbec ne-líné hubě. Zřejmě bych tu musel být až do dalšího dne a doufat že něco přijede. No a co říkám si, tak bych se zase naložil do lázně a užíval bych si.

Oba mí sympatičtí spolucestující mě odvážejí až přímo na nádraží a zrovna mi jede spoj do Chiang-Mai /39BHT/.

Odpoledne už vystupuji v největším severo-thajském městě, pověstném svými trhy, okolními horami a bohatou a starobylou historií.

Ubytování opět nehledám dlouho a za 150BHT patří úrovní k těm nejlepším, které jsem v Thajsku našel. Pěšky nacházím městské info-centrum kde nabírám materiály o městě a okolí a spřádám plány na zítra. Ještě nesmím opomenout zajít na vlak. nádraží a zjistit si odjezdy vlaků zpět do BKK, abych mohl noc prospat ve vlaku a nemusel obětovat cestě krásné dny.

Počasí tady na severu je také teplé, ale samozřejmě ne takové jako v BKK, či na jihu. Holt hory jsou hory. Když si tak promítám zpětně, co jsem schopen za den procestovat a vidět, říkám si, zda-li to nepřeháním a neměl bych zvolnit. Ráno jsem totiž na místě odkud se klidně přesunu během několika hodin i o celou délku naší republiky jinam. Je to sranda, ale baví mě to. Sám bych se asi na jednom místě delší dobu nudil. Také musím neskromně pochválit svého vnitřního průvodce, neboť nuda v jeho prozatímním plánu je pojmem úplně neznámým! Naopak, asi mu napíšu pochvalu. Kdybych ale věděl kam! Klepu si na rameno,hihi. Na to že je zde poprvé si vede holomek celkem dobře!

Den 15

Vstávám opět celkem brzy, protože nevím jak a hlavně za jak dlouho se mohu dostat do Národního parku Doi-intanon, který leží západním směrem, asi 70km od Chiang-Mai. Na mapě zakreslená stanoviště autobusů opět nenacházím, ale už rychle chápu z minula, že ty velké tam nejedou, tudíž je nemohu vidět. Po zeptání mi řidič minibusu přikyvuje, že jede oním směrem a tak nastupuji/20BHT/.

Ve městečku které je nedaleko samotného parku vystupuji a snažím se nalézt půjčovnu motorek, protože samotný park je obrovský /cca 400km2/. Je vlastně prvním Národním parkem Thajska a je pověstný svými horami s nejvyšším vrcholem země a také nekonečnými lesy a velkými vodopády. Naučená fráze – Phom tong karn chao moto-saie /mohl bych si půjčit motorku/ je mi na nic. Odpovědi jsou stejné. Zde žádná půjčovna není. No nic, popocházím k parčíku kde jsou další minibusy jedoucí do parku. Zatím je nás jenom šest a tak čekáme na další cestující k naplnění desetimístné herky. Mladí thajští studenti se po chvíli rozhodují jít pryč a nečekat a já se k nim přidávám. Jdeme na stopa. Zkusím to s nimi, alespoň uvidím, jak to tady chodí. Na 2x se dostáváme parádním stopem na korbě dodávky až do centra Národního parku. Tam si opět pronajímám stan /70BHT+deka20BHT/, který si ovšem tentokrát musím postavit. No, to už jsem nedělal dost dlouho! Doufám, že mi nespadne v noci na hlavu. Lesy přecházejí na vrcholcích hor až v prales a štíty jsou zde moc pěkné a dosti vysoké. Bezvadně se mi daří prostopovat asi půlku parku směrem k severu a nejvyššímu vrcholu Doi-intanon 2.650m.n.m. Překrásné jsou nejen vodopády, ale též dvě obrovské pagody, postavené Thajským králem pro královnu.

Na dvě dost nepřístupná místa s vodopády se vezu s chlapíkem zapisujícím v okolí stav elektroměrů. Co ovšem předvádí v pralesních cestách s náklaďákem, to je malá Camel-trophy. Přes obrovské díry a výmoly skáčeme oba v kabině jak klokani. Sem tam se i řádně prásknu do hlavy o strop a neustále musím obě ruce používat plnou silou k držení. Ty tlumiče bych chtěl pak vidět!

Později odpoledne se vracím do stanového tábora, kde je několik desítek dalších campingových kolegů. V restauraci ochutnávám další vynikající dobroty – nudlovou polévku se zeleninou, praženou rýži s thajskou oblohou a kořením. Hodnocení – 1 /60BHT/

Tento park doporučuji všem příznivcům trekkingu a pěší turistiky. Bez auta, které vás proveze perfektními silnicemi skrze celou oblast, je to však těžké. Ale stopem mi to šlo taktéž celkem úspěšně, takže bádání pak zabere více času.

Večer pod stanem v horách poněkud přituhlo a k ránu už mnou třásla zima. Poprvé jsem nucen použít první pomoc od mámy nejen jako každodenní ranní prevenci, ale též jako zahřívadlo. Pomocí jsou totiž skapalněné 60tiprocentní švestky – krátce slivovice. Musím říci a mámě dát za pravdu, že při pravidelných leč strašných ranních dávkách, mě nejen pomohla slivovička léčit, ale teď i prohřát zkřehlé tělo ve 2000 m.n.m. ve stanu. Měl jsem na sobě téměř vše, kromě ručníku a plavek, ale stejně mých odhadnutých 10°C, nebylo v mém tenkém spacáku žádným teplem.

Den 16

Hned jak se začalo rozednívat vyskakuji, bourám svůj stan a hurá na recepci. Jako záloha při půjčování motorek a stanů je totiž brán cestovní pas. Je velká škoda, že v Thajsku teď zapadá slunce strašně brzy už před 19hod a také ráno vyskakuje až před 7hod ranní. Po setmění už je těžko co dělat a noci jsou tím pádem velmi dlouhé.

Už za 15min beru stop až dolů do vesnice a minibusem do Chiang-Mai přijíždím v 11hod. Napřed uháním na nádraží koupit si lístek na vlak zpět do BKK /421BHT- odjezd 15.45hod,příjezd 6.30hod druhý den/. Více jak tři hodiny do odjezdu trávím naposledy v tomto městě couráním po centru a návštěvou nejznámějších chrámů. Vymýšlím také už nějaké dárečky pro své milé a blízké, ale zatím nic nekupuji. Před sebou mám ještě několik dní a nechce se mi zatím nic tahat.

Cesta vlakem je obligátní. Rozdíl je pouze v tom, že co nejvíce prodlužuji odchod na lože, aby ta noc zase nebyla tak dlouhá. Také poprvé se stravuji ve vlaku formou objednávky jídla. Za těch 80BHT, bych se ale někde ve městě najedl 100x chutněji, nestálo to za nic. Raději vše vydezinfikuji slivovicí. Pomalounku začínám rozumět valachům a tomu jejich penicilínu. Zprvu je hrozný, ale jakmile začne hřát v žaludku, není nejhorší.

U mě ale stejně dlouhého trvání mít nebude. Moji sousedé, nějací Australané, mi nabízejí banán. Opětuji jejich laskavost nabídnutým penicilínem a vysvětluji, že se jedná o domácí českou whisku ze švestek. Viditelně jim chutná. Jejich obličeje to jen potvrzují, neboť po snědené cibuli s citrónem by vypadaly ještě svěží a usmívající. Kdežto teď nemohou popadnout dech, kuckají a šklebí se na znamení obdivu k síle moku.

Den 17

Ráno přijíždím na mě teď již notoricky známé vlakové nádraží Hua-lang-pho. Už večer před spaním jsem ve vlaku studoval kam ještě vyrazím, když mám ještě tři dny do odjezdu. Nakonec rozhodnutí padlo na ostrov Ko-Samet, vzdálený asi 150 km jihovýchodně od BKK.

Na mých oblíbených informacích vyzvídám a je mi doporučen spoj na nádraží určené pro autobusy jedoucí tímto směrem. Nebo je ku zvážení i nabídka cestovém, která činí 600BHT až na ostrov, výsledný čas 4hod i s trajektem.

Mám k dispozici následující možnosti:

a/ nikam nejet a hnít v BKK

b/ využít nabídky cestovou až na místo, bez zastávek a potíží

c/ najít si zmíněné nádraží v mumraji BKK, dostat se z města do přístavu a přepravit se lodí na ostrov

Správně!!! C, je správně. Městskou dopravou č. 25 jedu půl hodiny na nádraží. V dopravě opět využívám naučené, thajsky vyslovené stanice kam jedu. Sleduji prodejce lístků a čekám na jeho znamení. Už za deset minut odjíždí „můj“ autobus do Raoyngu /117BHT/, města před nedalekým přístavem, kam snad něco také pojede. Je to ještě tak 30km. V 10.30hod vystupuji v Raoyngu, kde mě už odchytávají místní taxikáři. Na otázku Tao-rai /kolik to stojí/ je první nabídnutá cena 300BHT. Jak už je mým dobrým zvykem tady v Thajsku, vybuchuji smíchy a zachovávám klid. Nakonec jde sice chlapík až na 150, ale protože jsem jel z BKK vzdáleného 150km za 117BHT, musí těch 30km stát nějakým místním přibližovadlem nanejvýš 30. Krouživými pohyby se teď motám kolem nádraží a po zeptání nacházím, co jsem hledal. Místní stanoviště, kde moji spolucestující budou trhovkyně s kokosy a melouny, rybáři se svými úlovky, školní dítka a pár obyčejných lidiček. Do přístavního městečka Pae jedu za 20BHT a skoro na minutu přesně pak startuje z mola i loď na můj ostrov Ko-Samet /50BHT/. No podívejme!!! Výsledný čas je 4hod, jak mi bylo nabízeno cestovou. Konečná cena 190BHT oproti nabízeným 6ti stovkám je také rozdíl. Ale stejně je na tom nejkrásnější to smlouvání, hledání cesty, přímého styku s domorodci a ta prča zvládnout vše sám, je nadevše. Bez mačkání se na všudypřítomné Amíky a zápaďáky.

Během cesty jsem totiž nenarazil ne jak říkali indiáni na „bílou tvář“, ale jak říkáme my, potomci Emila Holuba na „bílou nohu“.

Konečně také kolem poledne v těchto končinách začalo o sobě vědět i sluníčko. Během cesty z hor, ale i v BKK bylo poprvé za mého pobytu zamračeno.

Ostrov Ko-Samet bych nazval ostrovem paradoxů a protikladů. Při vystoupení a cestě severním směrem mne trošičku vystrašil velký nepořádek, jak kolem cest, tak vlastně všude kam až oko dohlédlo. Také brána údajného Národního parku, kde po mě chtějí 200BHT vstupného, mi nějak vadila. Otáčím proto kormidlo k jihu. Celý splavený horkem a těžkým batohem konečně nacházím ucházející bungalov za smluvních 200BHT. Půl odpoledne se válím na bělostné pláži a užívám si opět koupačky v moři. Navečer mě opět nezklamalo mé tušení, neboť při pochůzce na sever odbočuji z hlavní cesty a hned je mi jasné, že už jsem na území zmíněného Národního parku. A to aniž bych musel přelézt jediný plot. V této části hojně turistikovaného ostrova je nepřeberné množství hotýlků a bungalovů s krásnou bílou pláží a většinou francouzsky a anglicky hovořícími zápaďáky.

Pátrám dále po pobřeží a nacházím úplný ráj vystavěný v dokonalém architektonickém stylu s umělecky vzhlížejícími obydlími. Ale kolem dokola téměř nikdo, kromě personálu. No bodejť! Pohlédnu na prospekt a polknu – cena za noc 4.800BHT!

Ještě dnes ráno jsem si sliboval, že pokud ostrůvek bude co k čemu, jako že je, tak se vydržím válet na jeho plážích 2 dny. Ale nevím, nevím. Asi si ještě dopoledne užiji trošku moře a pláže a odpoledne vyrazím už definitivně do města odletu BKK, protože chci ještě něco pokoupit a zajít do chrámů, které jsem si ještě nestihl prohlédnout.

Den 18

Dopadlo to přesně jak jsem si myslel. Už od půl deváté jsem se sice rozvaloval na krásné pláži a čekal na sluníčko, když široko daleko nebylo nikoho. Ale před jedenáctou mě válení přestalo bavit a po závěrečné koupačce jsem s plnou polní vyrazil k přístavu. Cestou k převozu mi ještě paní domácí, která také odplouvala do městečka, naznačovala že v pokoji zůstalo nějaké oblečení.

„No bodejť holka“, povídám jí, vždyť já pozítří letím už domů. Tak se přece s těma špinavejma a roztrhanejma trikama, ponožkami a trenclama, nebudu tahat zpět. Naznačil jsem jí, že si vše může nechat, kdyby jako bylo nejhůř.

Ale její smích mě utvrdil v tom, že zřejmě až zas tak špatně nebude.

Klasicky už u převozu odmítám desítky dotírajících taxikářů a čekám u cesty, zda-li nepojede kolem nějaký místní povoz. Za chvíli už nasedám a jsa zavěšen tak 30cm nad vozovkou, uháním spolu s místními směrem do Rayongu kde během 10min odjíždím směr BKK. Cesta probíhá plynule do té doby, než se dostáváme před BKK do neuvěřitelné zácpy. Okolní stovky automobilů, motorek, náklaďáků, tuk-tuků a dalších povozů vytvářejí šílené oblaky kouře a smogu, které mění vzduch v nedýchatelno. Po chvíli mě už z toho začíná bolet hlava. To, co mi před 2dny trvalo 20min, jedeme tentokrát bezmála 1,5hod. Škoda, že nemám alespoň takovou smogovou roušku, kterou zde nosí nejen řidiči a policisté na křižovatkách, ale také normální chodci, nebo cestující v dopravních prostředcích.

V úschovně na nádraží odkládám batoh, abych mohl vyrazit do china townu, zamluvit si čaje a nějaké doplňky, které chci nakoupit. Bohužel čas ale pokročil a po 18hod už je zavřeno. Nedalo mi tedy, abych si ještě nezakroužil po okolí čínské čtvrti, Abych naplno ještě jednou nenasál tu nepopsatelnou atmosféru všeho, co je zde k vidění, slyšení, čichání a samozřejmě k ochutnávání. Ne nadarmo se o Číňanech říká, že umí připravit jídlo úplně ze všeho. Teď tomu věřím, byť mnohé speciality které na mě koukají z hrnců, bych pozřel snad jen v případě největší nouze.

Protože mi nezbývá než se opět zajet zítra pro čaje a konvičky, určitě ještě něco zajímavého okoštuji.

Na Koasand Rd. Se zabydluji na starém známém místě a tentokráte už na dvě poslední noci. Popocházím ulicemi, dopřávám si papání a také zjišťuji telefonem zda-li sedí datum a hodina odletu.

Den 19

Do předposledního rána se probouzím později, není kam už spěchat. Celé dopoledne trávím procházkou a zkoumáním dalších zákoutí a obchůdků v čínské čtvrti. Kdybych zde chodil týden, myslím, že by to nestačilo k tomu, poznat všechno. Například ve zboží se téměř vůbec nevyznám. Je tak odlišné svým tvarem, barvou, balením, prostě vším.

Nejvíce tápu v nabízených potravinách. Stovky druhů čehosi nazdobeného na stáncích, jako by to právě přivezli a působící na člověka nevyčerpatelným dojmem.

Do všeho toho mumraje kolem se pak všemi úzkými uličkami prodírají mezi lidmi všudypřítomné skútry, mnohde i auta. Ta projíždějí snad jen centimetry od vystaveného zboží a uskakujících lidí. Nedá mi, abych nevyzkoušel zase něco nového a kupuji neznámé chlupaté kuličky. Jsou výtečné, zvláště v kombinaci s buchtami a sladkým pečivem zajímavých tvarů. Ikdyž přiznávám, že kombinace sladkého koláče s párkem je velmi neobvyklá. Odpoledne ochutnávám zase rýžové tajemno se zeleninou a ukazuji v univerzální řeči národů /přikrčené mávající ruce/ na kuřecí maso. Uprostřed této malé Číny, by totiž člověk spíše uspěl z češtinou, než z angličtinou. Jídlo je výborné a pokud v nejbližší době budu investovat do výbavy své kuchyně, nepochybně zakoupím pánev WOK, neboť chuť v ní připravených pokrmů je vynikající.

Protože uvažuji o již zmíněném nákupu čajíčků a mističek, potřebuji určitě nějaké další zavazadlo. Ač jsem se zbavil několika kusů prádla a chystám další „likvidaci“, dost místa pro moje suvenýry v malém batohu nebude ani náhodou.

Po smlouvání kupuji docela solidní a velký batoh, který ukrývá 12 velkých konviček, 60 čajových misek, několik plechovek s jasmínovým a polozeleným čajem, sypaný čínský Shui-sien, sošky Buddhů, růženíny a nakonec i můj menší cestovní batoh s osobními věcmi.

Navečer se mi daří dovolat se domů a rozhodit sítě na odvoz z letiště, jak to ale nakonec dopadne, to zdaleka netuším.

Pokud si člověk poradí ve městě jako je Bangkok, tak snad ještě Peking může překvapit, jinak myslím že už nic! Omyl!!!!!!!!!!!!!!!!! – Přesvědčuji se na vlastní kůži hned zítra.

Den 20

Ano, přesně tak! Když tak teď po otevření svého deníku čtu poslední věty svého předešlého dne, musím se smát. Není to ale ani náhodou ten smích v pravém slova smyslu a s plna hrdla!!

Je právě 21hod a touto dobou už jsem měl dávno kroužit někde ve vzduchu a uhánět k domovu. Ale už jsem jakž, takž schopen psát, takže je mi o poznání lépe, než odpoledne na letišti. Pokud bych měl použít opět nějakého trefného přísloví, napadá mě jich několik. Jedno si však opakuji do nekonečna a přesvědčuji sám sebe, že mi snad i pomáhá:

„Když nejde o život, tak jde o hovno“!

V mé situaci jde o výměšek nadlidských rozměrů, tvaru a zápachu! Ještě teď pociťuji spíše v hlavě, než v nose, jeho stresující zápach a účinek na nervovou soustavu.

Na letišti probíhalo vše jen do té doby v pořádku, než mě po odbavení při pasové kontrole odstavili a podávali si mě od jednoho pasováka k druhému, jako horký brambor.

Už v onu chvíli jsem tušil, že je zle a že můj papír v pase od turist-police je mi houby platný.

Dostal jsem jasně najevo verdikt – do letadla MAI – NE. Protože nemám vlastně vízum /vyčerpal jsem ho svým výletem do Malajsie/ a na letišti si ho nemohu pořídit, mám se pakovat pryč si jej někam vyřídit. A mohu být i rád, že mne nezabásnou hned!

Nooo,  to musím přiznat, že i na můj stále trénovaný klid a rozvahu byl docela těžký kalibr. Ale hlavně, já neměl řešení.
Postupně jsem tedy musel řešit věci od nejdůležitějších a nezbytných v časové posloupnosti, až po věci následující, v tu chvíli nedůležité. Nicméně za několik hodin, či snad probůh ne snad i dní, důležité neméně. Hlavně neudělat chybu!!! Přemýšlet, zachovat alespoň relativní klid, myslet a konat! A hlavně se nepodělat, nechybovat!!!

Za 1. bylo jasné, že když se nedostanu do letadla, potřebuji zpět svá zavazadla, abych tady nezůstal v trenýrkách. Dále se pokusit najít v příletové hale nějaké delegáty od cestovky, která mi prodala letenku, abych zjistil a zamluvil nějaký další let domů. No a poté, kdoví????

Delegát mi nevěnoval sebemenší pozornost a když už se začal snažit, vůbec nevěděl jak mi pomoci a můj problém vyřešit. Nicméně jsem dostal alespoň telefon na průvodce a zástupce cestovky, kterému jsem vše vylíčil a požádal ho o sehnání volného místa do letadla na nejbližší termín. Shodou okolností prý cestuje z Pattyae zítra do BKK na ambasádu, takže si domlouváme na zítřek schůzku právě tam. Stejně vše budu muset řešit přes naši ambasádu, kde doufám, že už dostanu lepší rady a pomoc, než před týdnem, kdy mě ujišťovali že by neměl být problém!

Bohužel zástupce cestovky mě hned v telefonu přibil ještě blíže k zemi, neboť říkal že lety jsou do února všechny obsazené! Nicméně se pokusí na další sobotní let, mi místečko najít od ostatních cestovek, které naplňují thajské letadlo. Když nebude volno, zřejmě mi nezbyde nic jiného, než si zakoupit někde jednocestnou letenku s jinačí společností.

Je ale nad slunce jasné, že nejdůležitější věcí je pro mě zítřejšího dne nějakým způsobem zlegalizovat a dát do pořádku pobyt zde v Thajsku, no a pak se uvidí co dále.

Z letiště přijíždím ještě plný nepříjemných pocitů, obav a ne zrovna moc optimistických nálad. Asi 2 hod nemohu ani jíst, byť jsem už od rána nic nejedl. Jdu si také pro ručník, a nějaké další věci, které zůstaly na šňůře v hotelu v mojí bláhové představě, že je už nebudu potřebovat. Dále letím na informace pro celou mapu BKK, kde jsou zakresleny i ambasády a vyzvídám č. autobusů a nejlepší cestu k té naší – české.

Ještě že jsem si vzal kreditní kartu, kterou sice ještě malinko doufám, že nebudu potřebovat na zakoupení jiné letenky, ale jistotu nemám žádnou.

Také mailuji domů všem aby mě nečekali, že nevím kdy přijedu! No kdoví jak jim asi je a co si myslí chudáci. Doufám, že to přežijí stejně tak jako já, ve zdraví. Snažím se zasílat zprávy  v poněkud klidnějším tónu, abych je zbytečně nevylekal, byť sám má nahnáno, jak tohle všechno vlastně dopadne.

„Věř a víra tvá tě uzdraví, a vše se v dobré obrátí“, říkám si teď už hodně hlasitě!

Je mi také teď navečer už o něco líp, neb jsem pozřel dobrou večeři a ubytoval se. No a co bude zítra???? Kdo ví????!!!!

Den 21

Zcela netradičně začínám psát už o noci. Ta, se musím přiznat nepatřila k mým nejklidnějším, ba naopak!

Téměř jsem nespal. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a variant, jak to se mnou asi dopadne, co vše se bude asi dít atp. A to jak na ambasádě, tak především na imigračním, protože zákony a pravidla této země jsou mi „španělskou vesnicí“. Navíc je tu i moje návštěva Emila v bangkokském vězení, která je mi pochopitelně v tuto chvíli spíše na škodu, než k užitku. Již dříve zmíněné řinčení obrovských řetězů na nohách vězňů slyším teď v noci ještě hlasitěji, než tomu bylo v reále, tam!

Hned ráno vyrážím na ambasádu a nacházím ji asi po hodinové jízdě autobusem a půlhodince pěšky s mapou v ruce. Konzulka, která je mimochodem velmi vstřícná a milá, si vůbec nevybavuje že jsme spolu hovořili před týdnem i o mém problému s vízem. Rozhovor o vězněných klucích si vybavuje. No nic, co už teď, že?!

Už na ambasádě, kde se mému problému věnuje i thajská zaměstnankyně ambasády, mě bylo jasné, že se nejedná o nějakou malichernost a jednoduchost, jak by se třeba mohlo zdát u nás.

Kolem poledne vyrážíme na imigrační úřad společně také s průvodcem cestovky, který jede s nějakou paní vyřídit ukradení pasu. Průvodce Karel později sehrává dosti podstatnou a především kladnou roli v mém soukromém tiátru zvaném „Thajsko 100x jinak“.

Konečně se mi také alespoň na chvíli zlepšuje nálada povídáním s krajany a průvodcem Karlem, který mi popisuje svoji anabázi se třemi zadrženími podobného typu v USA, Rusku a na Slovensku. Pokaždé z toho vyváznul ve zdraví, tak ať prý nevěším hlavu.

Na imigračním úřadu jsme tedy ve čtveřici – já, konzulka, thajská úřednice z ambasády, Karel a paní se ztraceným pasem, absolvovali následující.

Problém ukradeného pasu byl vyřešen za 30min. Moje maličkost poté se střídavými úspěchy spolu s úřednicí a konzulkou cestovali průběžně a několikrát dokola třemi různými odděleními komplexu budov imigračního úřadu. Naše problém vyřizující kolečko se točilo kolem odboru vyšetřování /přesný popis jak k dané situaci došlo/, vyhotovování a udělování víz /to je s hordou papírů vtěsnáno do pasu/ a deportace /vybavení eskortou k odvozu na letiště/. Výsledný čas  –  něco málo přes 4hod.

Během různých výslechů přivádějí rodinu s pěti menšími i většími dětmi a spoutávají je k sobě a k lavicím kde sedí. Nemohu se ani tím směrem dívat. Otec a matka vůbec nechápou a se slzami v očích jen útrpně sedí a hledí nevěřícně na oficíry. Děti jsou k smrti vyděšené a s železy na rukou  nemají daleko ke zhroucení. No to teda nechápu! Kam by jim asi tady utíkali? Je mi zle a čekám co bude se mnou.

Bohužel ale ani po těch více než čtyřech hodinách jsem vlastně nevěděl jak vše dopadne, co mě čeká za trest, jaký bude další můj osud a kdy se dostanu domů! Policajti jen kroutili hlavami až jsem se nakonec dostal s thajskou zaměstnankyní ambasády /říkejme ji Mai/, k tomu nejvyššímu. Konzulkou napsaný oficielní dopis z ambasády byl pro něj jen kusem papíru, neboť při předávání této jakési „omluvenky“ z řad našeho zastupitelství, oním dopisem komisař jen mrštil zpět směrem k nám a vztekle zdůraznil, kdo že je zde pánem.

Obsah i oficialita uvedeného psaní mu byly ukradené a vůbec se do obálky nepodíval. Paní Mai se jen „po thajsku“ ukláněla a vycítil jsem z její mluvy a výrazu tváře vrchního komisaře, že se snaží můj problém vyřešit pokorným a shovívavým hledáním východiska.

Největším paradoxem tohoto našeho sezení, po kterém jsem myslel že mě odvezou byl nápad komisaře směřovaný k mojí osobě už v angličtině. Nejlepší a nejjednodušší by prý bylo, kdybych někde nepozorovaně překročil hranici zpět do Malajsie a tam si pak vyřídil nové vízum do Thajska. Nevěřil jsem vlastním uším!!!!!!!! Tady opravdu člověk neví, co všechno ho může potkat!!!!!!!! Zásadně jsem odmítl tento nápad a pokorně jsem odvětil, že žádné podobné dobrodružství absolvovat nehodlám.

Nakonec situace dopadla tak, že dnes mě ještě pustí, ale do zítřka si musím „na někdy“ vyřídit novou letenku, neboť už ráno se musím hlásit tady na imigračním úřadu. Protože každý prohřešek musí být oficiélním způsobem vyřešen, i moje záležitost bude mít svoji dohru.

Je mi sděleno následující: Musím zaplatit finanční pokutu 2000BHT, půjdu zítra k soudu a na základě mojí letenky mě teprve v den a hodinu odletu deportují na letiště.

Po propuštění z imigračního tedy začala honička, jakou jsem nezažil ani ve vojenské přijímači, kde neustálý stres a poklus, byly na denním pořádku. Abych nebručel v thajských věznicích dlouho, musel jsem si sehnat letenku. Volal mi průvodce Karel, že s českým letadlem nemohu letět – je plno. No jo, ale jak koupit jinou letenku, když na ni nemám peníze? Karta má určitý denní limit a ten mi nestačí ani na místo na křídle!

Volám tedy z ambasády našim domů ať hned vyrazí do města poslat mi peníze přes western-union, kdy příjemce si může v dané pobočce vyzvednout hotovost do 30min od odeslání.

Hodiny ukazují 15.30hod a stres dosahuje vrcholu. V pobočkách do kterých voláme, mají do 17hod, ovšem jsou roztroušeny po celém obrovském Bangkoku. Ta nejbližší je někde severním směrem, nevím jakým autobusem, prý tak asi hodinu od ambasády! Navíc po vyzvednutí peněz musím hned uhánět na Koasand rd. do cestovek, kde bych měl najít let když ne do Prahy, tak do Vídně, odkud to mám do Znojma blíž. Jenže také cestovky zavírají někdy kolem 18hod a na ulici kde sídlí je to pěkná dálka přes půl města. Prostě časově jsem v šíleném presu a nesmím se navíc dopustit žádné chyby při hledání autobusů a již zmíněných míst.

Když už byly rodiče zřejmě na cestě, poslat mi hotovost, najednou přišel dar z nebes. Volá Karel, že na sobotní let našel jedno uvolnivší se místo od jiné cestovky. Na 100% mi to ale prý nemůže říct, dozví se vše až večer kolem 22hod.

Nuže co teď? Mám si nechat poslat peníze, hledat pobočku a letět do cestovky abych vše stihl, nebo mám risknout bez záruky zprávu, že letenka by pro mě byla?!

Přemýšlením nic nevymyslím, musím prostě zariskovat a rozhodnout se hned teď!

Jsem si vědom toho, že pokud nebudu mít letenku v ruce zítra při nástupu do vězení, nemohu pak už nic zpoza mříží dělat. A je jasné, že pokud nezbytné záležitosti bude vyřizovat někdo jiný /zřejmě ambasáda/, vše se povleče a já mohu strávit za mřížemi thajského lágru třeba i týdny. Hrozná představa! Rozhoduji se ale nakonec zariskovat!

Volám domů našim, kteří už jsou mimochodem na pobočce, ať nic neposílají, že letenku budu určitě mít /kecám!!!!/.

Pádím na Kaosand rd. zamluvit si případný let /kdybych neměl letenku od Karla/ na sobotu, nebo další dny do Vídně. Snažím se také uprosit agentku, aby mi počkala se závaznou rezervací do zítřejšího dne na 12hod, kdy ještě mohu vše bez poplatku stornovat. Pak přes celý BKK ujíždím hromadnými dopr. Prostředky hledat Karlův hotel, kde jsme si dali schůzku okolo 22hod. Sice už mnohdy bloudím v šerých uličkách spoře osvětlených ulic, ale nakonec s pomocí bandy malých kluků bydlících viditelně na ulici, hotel nacházím. Karel však nikde! Šílím!!! No abych to nepřeháněl, jsem prostě jen trošku víc nervózní, než je zvykem. Kroužím kolem hotelu jak lev v kleci. Nakonec usedám v salónku naproti dveřím a po 22hod doráží Karel celý uštvaný a splavený. Už z dálky na něj řvu: „Máte“? A on, borec, mává papírovými předtisky vítězoslavně nad hlavou. Let je v sobotu 15.25hod do Prahy! Uffffffff to jsou ale pecky!!!!!!!

Posadíme se u stolku a najednou se Karel chopil tužky a jako že začne vypisovat charterovou letenku ručně. „Co blázníte“?, povídám, vždyť já jdu do vězení a k soudu, tam mě nějaký rukou vypsaný líbrzbrýf  nesežerou. Už včera mi zdůrazňovali, že chtějí originál letenku. Jsem sice ujišťován že tento druh letenek je možné takto vypsat, ale navrhuji najít v hotelu nějakou kancelář s psacím strojem. Podle plánu obrovitého hotelu nacházíme v 7.patře office, kde je sice k pronájmu stroj, ale kočku ukecáváme, že to nebude trvat víc než 5min. Slečna ani Karel si vůbec neví rady s elektrickou mašinou, já naštěstí se státnicí profesionelně přistupuji ke stroji a nakonec si vypisuji dle Karlových instrukcí letenku sám. Jaký paradox!!!

Když jsme se rozloučili z mým pomyslným zachráncem, jedu zpět na Koasand zaslat pár mailů a SMSek, že snad poletím v sobotu a v neděli přistanu v Praze.

Šílenosti daného dne skončili pro mě hluboko po půlnoci, kdy uléhám s tím, že už v 5.30hod musím vstát a dopravit se s mými těžkými zavazadly na ambasádu. No a co bude dál, kdoví??

Normálně se procedůry podobného charakteru vyřizují na thajských úřadech nejméně 3 dny, za přispění Mai by se vše mělo vyřídit během zítřka a pak budu jen čekat na deportaci.

Opět nespím valně, snad můžu říct že spíš vůbec. Obava abych nezaspal a starost jak vše dopadne byly velké a nedávaly mi klidu. Na druhou stranu jsem už ale měl jistotu co bude, tedy alespoň přibližně.

Den 22

Ráno se na 2x /tuk-tukem,taxi/ dostávám už po šesté k ambasádě, kde máme sraz v 7.30hod. Opět procházíme na imigračním anabází nekonečných koleček po kancelářích, vyplňování různých formulářů a papírů k mému jak zadržení a souzení, tak snad i k propuštění.

Trošku větším záhulem na nervy byla cesta autem společně se třemi Cejloňany, třemi Indy a jednou Kambodžankou. Jak jsem již podotknul, vše se musí řešit soudně.

K samotnému soudu mohu říci snad tohle, ikdyž vystihnout tu pravou atmosféru je nemožné.

Připomnělo mi to historické záběry z lidových, komunistických soudů u nás při procesech s údajnými vlastizrádci. Nechci se samozřejmě pouštět do nijakých srovnání, ale opravdu ta hromadná akce obviňování a vynášení rozsudků celých skupin lidí, mi to připomínala. Lidé různého věku, národnosti, pohlaví a zevnějšku, někteří i svázáni těžkými řetězy k sobě byly postupně přiváděni do několika lavic. Soudce průběžně četl jména souzených, jejich prohřešky a téměř okamžitě vynášel svůj právoplatný verdikt. Tak tímto způsobem bychom myslím u nás v republice vyřešili vše během několika týdnů! Byl jsem instruován od Mai a konzulky, že na vše musím kývnout a souhlasit, byť ničemu nerozumím /soud probíhá v thajštině/. Jen kdyby se náhodou soudce ptal, zda-li nechci obhájce, mám prý říci ne. Údajně jsou všechny záležitosti vyřešeny. Mým trestem je již zaplacená pokuta a věznění s následnou deportací ve dni odletu.

Okolo stojící souzení jsou zřejmě vesměs chudáci přijduvší do Thajska ilegálně za prací z okolních chudých zemí – Laos, Kambodža, Barma atd. Ty řetězy a nepříjemné napětí z lidské bezmocnosti všemu dávají velmi husté a nepříjemné klima. Naštěstí mě nespoutali, o tento druh dobrodružství bych stál opravdu nejméně.

Po vyslovení mého přibližného jména a jména dalších asi čtyř lidí, vstáváme na vše jednotlivě po vyzvání kývneme a dozorčí nás po vynesení pomyslného rozsudku odvádí pryč ze soudní síně, do které se hrne dalších asi 20 souzených. Už při nasednutí do imigrační dodávky se trošičku projevily formy rasizmu, neboť mě dali do auta ihned, další „kolegy“ vězně svázali řetězy na korbě.

Po příjezdu na imigrační se loučíme s konzulkou a Mai, přejí mi hodně zdaru. No budu to zřejmě v té díře potřebovat.

Popisování formalit před samotným nástupem do cely by bylo psaním v tuto chvíli velmi smutným, protože sám jsem z toho dost vedle. Dvakrát mi snímají otisky všech prstů a dlaní, fotí mě před cedulí s mým vězeňským číslem, no prostě nezbytná „muklovská paráda“!

Také si vzpomínám na všechny rady a doporučení od Mai, která mi přibližně popsala jak to bude ve vězení vypadat, co mám dělat a čeho se vyvarovat. Nebylo to povídání bůhví jak příjemné a nakonec se ukázalo, že mě nestrašila ani za mák.

Jakmile skončili papírové záležitost, šoupli mě do vydlážděné místnosti o velikosti tak 12x12m, kde v rohu byly naštěstí obezděné záchodové boxy s dírou v podlaze, velká nádrž s vodou na mytí a dokola pak roztroušeni sedící a ležící lidé různého věku a národnosti.

Jak je mým dobrým zvykem v Thajsku, byl jsem jediný běloch. Přiznávám, že poprvé mi to vadilo a snad i trošku víc.

Budu teď psát v přítomném čase.

Zařinčí zámek, otevřou se mřížovaná vrata a já vcházím. Je mi naznačeno, že se mám zout. Přívětivě se tváří snad jen Cejloňané a Indové v rohu, se kterými jsem byl souzen. Nabízejí mi i cigáro, které jako nekuřák s úsměvem odmítám a ještě gestikulují, že starší chlapík v rohu je nějaký blázen, abych si dal pozor. Neustále si něco mrumlá pro sebe, zpívá a škube sebou, ale naštěstí je zatím neškodný. To z protějšího rohu cítím větší nebezpečí. Těžce potetovaný kluk, zřejmě už řádně protřelý vězeními, na mě volá ať jdu k němu. Prdím na něj a nevšímám si jeho hlasitého volání. Ale jen do té doby, než začínám právě psát tyto řádky, protože ten hajzl začíná od dalších přicházejících lidí /skupina 8 hochů/ viditelně násilím vybírat peníze. Dokonce jim i svléká oblečení a prohlíží všechno. No trošku mám nahnáno! Nejen že ještě mám nějaké peníze u sebe, ale vůbec nevím co bych dělal, kdyby vyjel po mě.

Určitě bych se ale nenechal, na to můžeš vzít ty sráči jed!

Ale prát se tady s nějakým muklem a nevědět jestli mě večer nepíchne do břicha…..no fuj pěkně děkuju, začíná to dost nevesele!!

Ten ksindl ty chudáky co viditelně nemají ani na jídlo prošacovává a ještě důkladněji prohledává jejich věci, kupící se na podlaze. Oni se krčí ve středu místnosti, schouleni a přitisknutí k sobě jak kuřata. Je mi jich hrozně, hrozně líto a nejraději bych po něm vyjel.

Když ale vidím, jak po každém zastavení policajtů u mříží se s nimi vesele baví a zřejmě se všichni dobře znají, bohužel jen útrpně sedím. Sedím, chvěju se vzteky a píšu tyto řádky, ač soustředěnost a mysl je úplně někde jinde. Za zmínku stojí i osazenstvo této cely. Mezi chlapci a mužskými je i chlapo-ženská /v Thajsku jev zcela normální/ s prsama, zmalovaná, ale chlap. Dále chudák bez nohy, pár polonahých lidí odněkud, blázen v rohu a já. No prostě docela slušná směska zhruba 40lidí.

Doufám, že snad už zítřejšího rána budu pryč. Asi zase nebudu spát, dávaje si pozor jak na věci, tak i na sebe. Z batohu si já osel nevzal spacák, tak stejně na těch tvrdách dlaždicích toho moc nenaspím, nedá se na tom pomalu ani vydržet v sedě. Naštěstí je tady teplo a vzduch občerstvuje pár větráků u stropu. Mám při sobě kartáček, pastu, už značně jetý ručník, 2 flašky vody, buchtu, časopisy z ambasády a deník cestovatele.

Je 17hod a otvorem u země prostrkují dozorci jídlo, které kápo pokoje rozděluje do pomačkaných hliníkových talířů s přihrádkami. Všichni si musíme sednout na bobek do kruhu a postupně si posíláme stylem aĺa stavění barikád naplněné talíře. No, naplněné!!

Napřed chci stávkovat a nedotýkat se vůbec ničeho. Na podnose je kopka rýže, nějaká smrdící voda s lopuchem zelené barvy a vajíčko natvrdo – toť vše. Přeci jen se po chvíli odvažuji a jím rýži a vejce. K tomu se dorážím buchtou a popíjím svoji vodu. Čekám, co se bude dít dále. Po jídle si všichni odcházejí umýt své podnosy do studené nádrže s vodou. Najednou ke mně přiskočí holko-chlap a nabízí své služby! Tedy mám tím na mysli kuchyňské služby. Přikyvuji, ačkoliv ze začátku nevím co po mě chce. Najednou bere můj talíř a odbíhá ladným krokem s mrknutím svého očka, k nádrži s vodou. No to bych si byl býval nepomyslel, že mi tady bude někdo tak ochotně mýt talíř. Až je mi to nepříjemné.

Po 18hod začínají dozorci vyhánět ven z cely všechny Laosany, Kambodžany a lidi z Barmy. Zůstává nás na cimře osm. Indové, pokérovaný kápo a já.

Skrze mříže sleduji dění na menším nádvoří, kam shromáždili všechny ty utečence z okolních zemí. Z vedlejší cely vyhánějí k mému úděsu i ženy a dívky. Některé třímají v náručí úplně malá mimina. Všude je hrozná atmosféra strachu a napětí. Dozorci chodí kolem dřepících vězňů, kteří chodí k registraci kačením pochodem v podřepu a mlátí dřevěnými tyčemi do země a okolo lidí. Sem tam někoho vyvlečou, očesají z nich zajímavosti které se jim líbí a odhodí je vedle na zem. Když skupina odejde, zřejmě do připravených eskortních vozidel, sezbírají si věci do kapes. Až teď v reále si uvědomuji ten přetěžký život chudáků – utečenců, kteří doma umírají hlady a utíkají hledat lepší budoucnost. A co je čeká? Většinou jen další bída, strach a okrádání toho posledního, co mnohdy mají. Je mi zle!!!

Když se ptám kápa jak to bude se spaním, naznačuje mi, že se půjde někam ven. Moc tomu nerozumím, jak ven?

Záhy ovšem velmi dobře chápu, co tím myslel. Také mi dochází z čeho pramenil ten hluk, rámus a také nějací lidé v železech občas projduvší v doprovodu dozorců kolem nás.

V 19hod nás všechny vyvádějí z cely, odebírají mi pásek /no věšet se teda nehodlám ani náhodou/ a prý abych se vzal věci, že jdeme jinam.

Jsem totálně v šoku! Odcházíme totiž do 1. patra vedlejší budovy, kde už je to jako v opravdovém kriminále, co člověk vidí ve filmech z tohoto prostředí. Můj batoh a věci si ukládám do nějaké úschovny a ještě rychle si s dozorcovým svolením vytahuji spacák. Najednou, jak jdeme po schodech směrem k celám to na chodbě divně zašumí a já vidím jen k mřížím se přibližující postavy, většinou černé pleti. Skrze všudypřítomné mříže pak ven visí několik desítek párů rukou a nad nimi všesledující zkoumavé pohledy, co že to asi přišlo za nové „masíčko“! Říkám si jestli se mi tohle všechno nezdá a jestli mě šoupnou opravdu do tohohle pekla, a nebo se najednou probudím a vše bude pouhý zlý sen. Není to sen, jdeme po dlouhé chodbě a zvědavých očí sledujících mě, je několik desítek. Srdce a ohryzek mám někde mezi žaludkem a řitním otvorem, ale snažím se seč mohu zachovat alespoň zdánlivý klid. Dozorce otevírá jednu z cel o velikosti cca 10x20m a mě se nabízí pohled na neuvěřitelnou směs lidských těl zaplňujících celou místnost. Až později stačím spočítat přesný počet – je nás tam 76. Chlapi jsou všech možných národností a pleti. Snad kromě eskymáků, kteří to mají daleko, nechybí nikdo. Čech jsem jediný, takže zřejmě vhodně doplňuji skladbu osazenstva. Zhruba 2/3 jsou černoši. Zpočátku mám opravdu dost velký strach co se bude dít, když zámek za mnou zarachotí a dozorce odchází.

Naštěstí je realita daleko příjemnější a bezpečnější, než se mi na první pohled zdálo.

Jsou tu lidé za různé přečiny a pochybení, čekající na vyřízení svých formalit k vyhoštění. Kápo pokoje je hubený Holanďan, který jak se později dozvídám je uzavřen v tomto depresivním pekle už 2 roky. Nejdříve po mě chce zaplatit 200BHT jako zápisné na celu, ale když se dozvídá že zde budu snad jen do zítřejšího dne, odpouští mi je.

Vězni jsou různého věku, mladší kluci, ale i starší pánové, řekl bych i dědové. Nevím co mají za problémy, ale většina z nich vypadá na celkem rozumné a smířené lidi. U stropu visí televize, jejíž kanály se ale co chvíli střídají. Tak jak kdesi v kancelářích si vše přepínají dozorci. U jedné ze stěn je kopa knih a v místě velkém tak 2x2m /určeném pro protažení, nebo pobíhání na místě/jsou vyrobeny dvě činky ze smetákové násady a plastikových lahví naplněných vodou. Ale i kdyby tady byl celý Disneyland, čekám na zítřejší osvobozující raport.

Když tak diskutuji z okolo ležícími kolegy, jsou zde Němci, Rakušané, Francouzi, Angličané, Irové, Jugoslávec, Švýcaři, Belgičan, Holanďan, Iránci, Egypťané, lidé z různých koutů Afriky, no prostě docela slušná světová směska. Takový chlapský pionýrský tábor.

Mému problému se podivují, zřejmě takový lehký případ tady ještě neviděli. Z povídání s okolními vězni, kteří leží těsně vedle sebe na podlaze ve třech řadách, mě utkvělo v paměři těchto pár provinění a důvodů jejich uvěznění:

–          rvačka v hospodě 3 měsíce natvrdo

–          zbil jednu thajskou prostitutku 6 měsíců natvrdo

–          pracoval bez prac. povolení 2 roky natvrdo

–          starší Belgičan se nedostavil k léčení infekční choroby, kterou dostal z vody, protože nemohoucí ulehl ve svém bungalovu, přijeli si pro něj a v řetězech ho eskortovali k soudu – 4 měsíce natvrdo

–          Ir se opilý dožadoval piva v baru a když mu ho nedali, vzal si ho sám a nechal peníze na baru – obviněn z krádeže 6 měsíců natvrdo

–          Holanďan je zřejmě blázen protože už 4x si pro něj byli z ambasády, ale od nikam nechce protože čeká na Krista až otevře bránu všem vězňům, je tady 2 roky – neuvěřitelné!!!!!!!!

–          Němec za nehodu na motocyklu kterou nezavinil a odmítal zaplatit dostal 4 měsíce natvrdo eskortovali ho v řetězech se 7 vězni na korbě auta 300km.

 

Tohle vězení je strašné v tom, že člověk se vlastně vůbec nedostane ven. Někam se protáhnout, projít nebo vidět okolní svět, stromy, nebe, prostě nic, vůbec nic!!!!!! Absolutně nechápu jak např. Holanďan zde může být už 2roky. Sám bych asi zešílel! Člověk zde jen trčí zavřený namačkán na okolo ležící těla a čeká a čeká….

Večer se trošičku protahuji, píšu tyhle řádky a zmáhá mě velká únava, protože za ty dva poslední dny jsem skoro vůbec nespal. Na pokoji se pořád svítí a hraje televize. Vězni mají zřejmě převrácený režim, protože vždycky když se budím /třeba 4hod ráno/, je jich spousta vzhůru. Čtou si, chodí v malém prostoru sem a tam, sedí a dívají se do neznáma. U mnohých z nich už je znát na obličeji ten každodenní stereotyp čekání a naděje na vysvobození.

 

Den 23

 

Ráno v 8hod vstávám celý rozlámaný z tvrdé dlažební podlahy a dávám si osvěžující sprchu. No sprchu! V místnosti kde jsou záchody, je velká nádrž s přitékající vodou a z té se umělohmotnými miskami lidé polévají.

Kolem 9hod je snídaně a zase to samé. Kopec rýže, vejce a hnusná vody s lopuchem, jakoby omáčka na suchou rýži. Spousta lidí spí a nereagují. Tohle jídlo, servírované 2x denně je prý vždy stejné a pokud člověk chce něco jiného musí si to objednat přes vedoucího cely den dopředu. Samozřejmě za příslušný poplatek donašečům.

Jím rýži a vejce, neidentifikovatelnou zelenou břečku nechávám. Vzpomínám na Emila, jak mi vykládal o svém jídle a už vím, která bije.

Začínám být velmi nervózní, protože je 11.30hod a nikde, nikdo. Letiště je údajně vzdálené jen 15min od vězení a eskorta mě dle „zkušených Němčourů“ odvede přímo až ke vchodu, takže nepotřebuji ty 2hod před odletem. Nicméně klidný nejsem ani náhodou. Tady si opravdu člověk není jistým vůbec ničím a neumím si představit hnít tu déle. Při mém čekání najednou začínají po chodbách chodit normální lidé a já zjišťuji, že jde o návštěvníky vězňů. Podobně jak před 10 dny u Emila v žaláři i zde je vlastně dvojitá mříž s prostorem mezi nimi. Lidé pak přicházejí k ní a křičí na své příbuzné, tentokráte paradoxně mým směrem.

Ten rozdíl, kdy člověk je na jedné straně světa svobody a zde za mříží je v tuto chvíli teprve cítit. Ne předtím, ale teď v tento okamžik naplno zažívám pocity, které se nedají dost dobře popsat, dokud je člověk nezažije.

Ten rozdíl mezi tam a tady není ani několik zdí, plotů, či mříží. Ten rozdíl je tenoučký jak vlásek a až jsem si to nikdy nemyslel, neuvědomoval, tady a teď poznávám ne zvenku, ale zevnitř a do největší hloubky jak snadno se může člověk ocitnout na druhé straně.

Na straně těch zlých, zkažených a všemi opovrhovaných kriminálníků, kteří jsou pro všechny tzv. pořádkumilovné a vážené občany jen lůzou a odpadem. Přitom ale stačí tak málo, tak strašně málo…!!!

Až po 12hod, kdy už téměř šílím a chci vzbudit kápa pokoje aby zavolal dozorčího, zda-li na mě nezapomněli, se otevírají dveře a dozorce volá moje přibližné jméno. Při ochodu z budovy po chodbě jen po očku sleduji dění okolo, nicméně zasahuje mě to až do hloubky. Vězňové, kteří hovoří s návštěvami jsou někdy chlapi jako hora, ale jen bezmocně se slzami v očích křičí na svoje návštěvy ať jim pomohou. Nechtějí věřit za co vlastně se dostali až sem a jak moc bezmocní jsou proti zdejším zákonům, zvyklostem a trestům. Určitě většina z mich /včetně mě/ by si nikdy nepomyslela, že za přestupky které jsou v našich zemích trestány tak maximálně pokutou, mnohde i přehlídnutím a mávnutím ruky, zde následuje tvrdý trest. Někdy až takový, že slabší nátury které jsem ve vězení viděl už po několika měsících odcházejí ve svých projevech kamsi mimo, za hranici normálního chování a lidské reakce.

 

Podepisuji hordu papírů, opět chlapcům nechávám na památku svoje otisky prstů a protože je údajně ještě čas, zavírají mě do další cely. No spíše klece, kde je snad 40 různých polonahých, potetovaných chlapíků odkudsi z Číny. Tak ještě toho nebylo dost!! Svíravý pocit v žaludku a v krku neustupuje, spíše naopak. Vždyť už přece musíme jet na letiště!!

Za dalších pár desítek minut mě, 2 Indy a jednoho Pákistánce nakládají do auta. Na korbě přikurtují Pákistánce a nás tři nacpou do kabiny dodávky. Němčouři z vězení byli pěkně vedle, neboť na letiště jedeme dobrých 45min.

Moje kolegy z Indie, které také eskortují na letiště spoutávají k sobě želízky. No teda, už zase!!!

Mě je naštěstí nedávají, což vítám s neskonalou vděčností. Po projití všemi procedurami při letištním odbavení se letuškám nezdá moje letenka. Respektive jim nesouhlasí jméno. Snažím se jim vysvětlit, že původní člověk let zřejmě odřekl a já mám jeho místo. Skoro šílím a mluví se mi velmi, velmi ztěžka. Při putování po přepážkách a vyřizování dalších formalit mi neustále můj průvodce-dozorce čumí na hlavu, kde mám brýle.

A stejně tak drze, jako při tankování po cestě na letiště, kdy chtěl po Indech peníze na benzín, po mě teď zcela nepokrytě a viditelně požaduje gestikulací moje brýle.

Ty vole, to je vrchol!!!!!!!!!!!

Takovýmu hajzlovi, jako jsi ty je nedám, kdybych je měl tady na místě sežrat, říkám si!!!!!
Dělám že nerozumím a držím si odstup, aby ho nenapadlo po nich sáhnout. Když se chvíli nedívá, strkám si je do kapsy.

Toho si sice později všiml, že už nejsou na hlavě, ale neodradilo ho to. Začaly se mu totiž líbit moje hodinky! Jako že vyměnit, ukazuje. Už si chystám svůj chrup na poněkud tvrdší materiál, než byly umělé brýle.

Nedám!!!! Ani za Boha!!! Osvědčuje se mi metoda z Maroka, kdy pravdivě vysvětluji že jsou dárkem od mámy!! Ani nevyměním!!!

Policajt je viditelně zklamaný, ale co naplat. Ode mě uvidí tak možná závěrečné čau. Tedy doufám, jsem v neustálém strachu a obavách jestli nakonec odletím.

 

Okolo 14hod už nervózně podupávám v uzamčené místnosti kanceláře imigračního úřadu na letišti. Šoupli mě tam do času odletu. Jsou to musím říct nejdelší minuty mého života. Navíc jsem si spletl hodinu odletu a domníval jsem se, že letíme ve 14.25hod. Už od druhé hodiny odpolední tedy křičím přes dveře že už musím letět ať mě už pustí. Ale kolem dokola nikdo. Každá sekunda je k nevydržení a vleče se neuvěřitelně pomalu. Nakonec přichází alespoň trošku vybavenější policajt a lámanou angličtinou mi říká, že letím až za hodinu. Nevěřím mu ani slovo. Naštěstí mám sebou deník a napadlo mě podívat se zda-li jsem si nezapsal hodinu odletu v den, kdy jsme ji s Karlem vypisovali do letenky. Ufffff, je to tam – 15.25hod. No chvála Bohu. Tak takovéhle prdy na nervy bych si mohl pro příště už odpustit! Velmi, velmi těžko se vše dá opravdu v tuto chvíli do nejmenších detailů popsat. Snad až s odstupem času.

Opět už ale odbíjí 15hodina a nikde, nikdo. Tak teď zažívám vskutku masochistické chvíle.

Až v 15.15hod mi odemykají a doprovází mě celou halou k odletové bráně mého letadla. Ještě stále jsem na pochybách a uvnitř mého organizmu tepe červ nejistoty a obav. Vroucí kotel je proti mým vnitřnostem jen lehce bublající šálek. Až když přebírám do rukou svůj pas, letenku a procházím tunelem k letadlu, jsem si jistý, že konečně letím DOMU!!!!

Pozdrav letušek „dobrý den“ ve mně vyvolává pocity hřejivého štěstí a radost, které jsem sice v Thajsku zažíval dosytnosti, všem ty poslední 3 dny pootočily kormidlo euforie a nadšení z této země do zcela opačné polohy.

Moje Thajská anabáze zřejmě tímto končí a byť závěrečný slogan už jsme měl téměř nachystán v den svého původního , neuskutečněného odletu, jsem nucen ho teď změnit.

 

Původní verze byla:

„Bylo vše skvělé a uzavřít se to nedá, jelikož věřím, že se brzy vrátím objevovat další, nové a nepoznané krásno této země“!

 

Dnešní verze je:

„Všude dobře, doma nejlíp a do Thajska na natáčení a prožívání si dalších dílů akční – Bronďovky – už zřejmě NE“!

 

Moje anglická verze vyrytá perem do letištního kamrlíku mezi věty mých zřejmých předchůdců je poněkud drsnější a kupodivu se i rýmuje:

„Thai police is fucking shit and Thai low more than that“! Czech

 

Khop-phun-khap and Never more“!!!!!!!!!!!
Děkuji  a   nikdy více    !!!!!!!!!!