ARMÉNIE – GRUZIE

vandr po Kavkazských republikách a jejich krásách

květen 2013

 

Cesta do starobylé říše Arménské a Gruzínské začala „jako ostatně vždy“ zcela nevinně. Pořádal jsem totiž ve Znojmě přednášku kamaráda a cestovatele Rudy Švaříčka o Bhútanu. A jen tak, mezi řečí mi Ruda po vydařené akci povídá: „Hele draku, nechceš jet se mnou do Arménie a Gruzie?“ „Nu což o to, rád bych jel, ale určitě se mi nechce být součástí nějaké skupiny, která si to u tebe v cestovce objednala“, povídám já. „Navíc mi začíná sezona v práci, tak nevím, jak na tom budu s časem.“ Ovšem druhým dechem mi Ruda povídá, že pojede jen on, jeho partnerka Jitka a 3 další kamarádi, tudíž akce dá se říci soukromá. A když mi moje žena Jitka řekla: „No tak klidně jeď, určitě se ti to bude líbit a už dlouho jsi nikde nebyl“, bylo rozhodnuto.

Přípravy mi ale trošku nabourala silná angína, se kterou jsem se snažil bojovat bez medikamentů. Po pár dnech mi sedla bolest do ramen takovým způsobem, že jsem se sám nemohl ani zvednout a spát na boku už vůbec. Natož abych si jen představil, že potáhnu na vandru a do hor těžký batoh. Co mne však celou dobu před odjezdem drželo jako magnet, byla jakási jiskra. Tato pokaždé jiná jiskra se zažehne jako spouštěč vždy před každou mojí cestou do světa a vždy má jinou podobu. Působí jako taková rozbuška nápadu a místa, kam se mám tentokráte vydat.

Zážehem pro tuto jiskru nebylo pouze pozvání Rudy Švaříčka, ale také setkání s lidmi v Gruzii, se kterými moji rodiče udržovali a udržují již téměř 40ti letý kontakt. V rámci tehdejší družby se totiž výprava z Tbilisi tenkrát vydala do Znojemských končin a máma se seznámila s Vladimírem Šilakadze.

Stále si ještě pamatuji na krátký okamžik ze svého raného dětství, kdy jako 5ti letý kluk sedím na širokém parapetu bytu babičky a dědy, kde jsme tehdy ještě s rodiči bydleli. Sedím dlouho a čekám. Čekám na rodiče, kteří vyjeli na dalekou cestu do Gruzie, právě do Tbilisi k Šilakadze rodině. Byly to dva dlouhé týdny, kdy naši navštívili rodinu v jejich panelákovém bytě na okraji Gruzínské metropole a teď já, ten malý a nyní velký kluk se je vydám vyhledat a pozdravit. Báječná a napínavá představa !

Umocněná navíc povídáním jak to vlastně už tehdy v Gruzii vypadalo. Ale abych se dobral k meritu věci, resp. k jiskřičce, která vždy zažehne můj plamen na cestu do té pravé země a správného místa. Tedy : „Co kdybych po téměř 40ti letech navštívil tuto rodinu a přivezl v rámci možnosti nějaký ten dárkový balíček a pozdrav?“ Jo, je rozhodnuto !!! Máma nakoupila pár punčocháčů pro ženy, kafíčko, pudinky a drobnosti, kterých je určitě v Gruzii nedostatek a já jsem to doplnil o pár hraček a oblečení pro děti, které jim sami věnovaly naše děti. Je to pěkné a mám z nich velkou radost, že umí takto s radostí dávat druhým.

V rámci pracovního vytížení a dozvuků nemoci balím věci až na poslední chvíli, loučím se s rodinkoua vyrážím na letiště do Prahy, odkud letím s dalším členem výpravy, cestovatelem Karlem Wolfem. Příjemným klukem, který dělá velký cestovatelský festival – Kolem světa. Vybrali jsme si let den před dalšími členy výpravy a to do Tbilisi. Z důvodu ceny, která byla snad o 5tis. Kč levnější než do Jerevanu, ale hlavně také proto, že jsem chtěl hned na úvod vyhledat a navštívit známé Gruzínce.

1-2. den

Přistáváme na letišti v Istanbulu kolem 22hod a máme cca 8hod času do odletu směr Tbilisi. Z tohoto důvodu jsme si již při odbavení ponechali spacáky a karimatky, takže po menším hledání vhodného prostoru rozprostíráme naši dočasnou ložnici v jedné z odletových hal. Na Tbiliském letiště dosedáme v 10hod a u příjemné slečny se dozvídáme jakým nejlepším a nejlevnějším způsobem se můžeme dostat do čtvrti, kde budu hledat rodinku Šilakadze. Maršrutkou /malý minibus/ č. 37 jedeme asi 15min za 6kč a poté si najímáme staříka s taxíkem. Směr Tbiliskoje more zná, tak jedeme.

Je opravdu krásné, že první dům /panelák vzezření náš cikánský Chánov/ u kterého stavíme je zrovna ten pravý, který hledáme. Sice nikde nejsou čísla a naši rodinu nikdo nezná, ale stařenka od naproti nám dává radu, abychom dům obešli a druhý vchod je prý možná číslo 12 co hledáme. Cloumá se mnou mírné vzrušení, neboť před 40ti lety zde byli moji rodiče na návštěvě a já, tehdy malý kluk, tu teď stojím zase. Co je poněkud smutné, že za tu dobu se zřejmě vůbec nic nezměnilo, naopak.

Panelák vypadá jako by měl být zítra zdemolován, okna na chodbě chybí, všude špína dráty, kabely atd. Postupuji po schodišti /výtah jsem zavrhnul předem/ do 6. patra, Karel kráčí za mnou a vše točí. Pojali jsme k místním dokonce takovou důvěru, že všechny naše bágly jsme nechali u čekajícího taxikáře. Zvoním u kvartiry 37 a ….. čekám. Delší čas nic a už se smiřuji s tím, že balíček nechám někde u sousedů a neuvidím nikoho. V tom se otevřou dveře a v nich chlapík středních let kolem padesátky. Sice se nemůžu vymáčknout /ach ta ruština, už jsem zapomněl/, ale nakonec prý ať jdeme dál. Po usazení na gauč a opakování mého jména a důvodu proč jsem tady najednou Sašovi /syn Vladimira, který byl u nás/ vše dochází a celkem všechno si pamatuje. Návštěvu mých rodičů, poté cestu svých sester do tehdejšího Československa a dalších několik maličkostí. Po nějakých 27 letech se začínám pomaličku „zapracovávat“ do svojí zapomenuté ruštiny. Samozřejmě, že na úvod je to spíše čeština s ruským přízvukem a zkomolenými slovyJ Óó jaká výhoda jsou ovšem tyto slovanské jazyky, rozumíme si skoro ve všem. Probíráme naši a jejich rodinu, co za ta léta je nového a vůbec život. Předávám dárek, a protože chceme stihnout minibus do Jerevanu, po půlhodince se loučíme.

Nebyli by to ovšem Gruzínci, aby nedostáli svojí pohostinnosti. I přes naše odmítání si prostě musíme vzít pár zásob, které vytahuje Saša z lednice na rozloučenou. Prý se mám ještě předposlední den naší cesty zastavit, že budou doma i ostatní. Ale nevím, jak to všechno bude za těch 14dní, uvidíme….

Taxikář na nás čeká a odváží nás přímo na nádraží, odkud startuje za 15min minibus na cestu do hlavního města Arménie Jerevanu, kde nás zítra budou čekat naši kamarádi na letišti. Jedou s námi ještě dva lidi, jedna Arménka a Gruzínec, takže se toho v průběhu cesty dozvídáme mnoho ze života lidí z obou zemí. Obecně se tyto národy v tuto dobu moc nemusí, ale to se možná týká jen některých lidí a politiků, naši spolucestující jsou v pohodě. Žena nám povídá, že s nástupem kapitalizmu se v Arménii změnilo k horšímu spousta věcí. Rozpadl se rodinný život, nezištná pomoc druhým, důvěra a sounáležitost. Vše se přepočítává na peníze, také děti ve školách jsou již „zařazovány“ kamarády podle toho co mají na sobě a kolik peněz mají jejich rodiče. Však to známe od nás, k jakým prioritám se dnes přiklání většina lidí. Během cesty vidíme snad v každé větší vesnici a městě polorozpadlé budovy bývalých továren a firem. V jednom pohoří dokonce prý Francouzi koupili bývalé zlaté a rudné doly táhnoucí se kilometry. Věru moc příjemné poslouchání to není. Jediné, co je pro nás fajn je, že nám nakonec paní sehnala přímo v centru Jerevanu bezva ubytování za přijatelnou cenu 30EUR,  neboť ceny jsou zde opravdu velmi vysoké. Také nabídka levnějšího ubytování nebo privátních ubytování je velmi malá. I přes hlasitý nesouhlas taxikářů, čekajících na nádraží v Jerevanu nás paní bere ke své dceři do auta a laskavě nás hodí přímo na místo – paráda. Procházku po Jerevanu si s Karlem užíváme, kupujeme si pivíčko /mimochodem moc dobré/, korzujeme po pěkné promenádě a obdivujeme spoustu krásných žen, které jsou snad všude. Perské rysy s velkýma očima, krásnými vlasy a okouzlujícím charizmatem Šeherezády se v těchto Arménských ženách nezapřou.

3. den

Ráno se za 5 EUR přemísťujeme na letiště, kde máme v 9hod sraz s našimi přáteli, autem a

průvodcem z místní cestovky Armenia Holidays. Protože jsem vše sjednával přes emaily, netuším

jak bude sjednaný servis vypadat. Nakonec to je poněkud vyšší nadstandard, než který jsme čekali.

Mikrobus je Mercedes pro 10lidí, řidič s kravatou a průvodkyně jako pro výpravu Amíků nebo Němců.

Protože se Ruda nechtěl zdržovat s hledáním ubytování ani dopravy, vše připravil přes místní cestovní

kancelář a já jsem pak jen komunikoval o detailech. Teď vidíme, že jsme si mohli vše vyřídit sami a

samozřejmě daleko levněji, neboť hotely nám byly vybrány ve vysokém standardu, což není zrovna

náš šálek kávy.

První zastávkou na naší cestě je klášter Zvardnovsk, poté křesťanské centrum rozkládající se na

30ha – komplex Etchmatzin. Dovnitř se mi ani nějak moc nechce, tak obdivuji krásný starý platan

stojící vedle hlavní katedrály. Ještě odpoledne odjíždíme na báječné místo – Garni. Nejdříve hledáme

nějakou putyku na místní obídek, ale nic takového zde není. Tam, kam nás vede /mimochodem

skvělá/ průvodkyně Soňa je už plno. Jsou to pěkné statky se zahradou, kde mají místní podnikavci

otevřené provozovny a přímo na zahradě pečou báječný domácí chléb lavaš a servírují jídla na

zahradě jako piknik. Nakonec nalezneme místo s bodrým chasníkem, který se s námi nemazlí a povídá

ať si támhle sedneme, že všechno donese a určitě nebudeme litovat. A má pravdu, všechno na

plném stole je výtečné – ryba, saláty, pečená zelenina i štamprlička na závěr. To vše za necelé solidní

200kč.

V chrámu Garni, který vypadá jako nějaký řecký antický chrám je docela hodně lidí. U vchodu je

kromě stánků se suvenýry i pár trofejí z řad zvířat /kuny, lasičky, lišky a také krásná vlčí kožešina/.

Zvláště vlk mě nesmírně zaujal, škoda té ceny – bábuška chce 300USD. Vlastně celý pobyt pak hledám

a ptám se, zda-li by se dala sehnat levněji takováto kožešina z místního vlka, nebo jsem ji i ochoten

vyměnit za svoji lyžařskou zimní bundu. Nakonec se vlka nedočkám.

Paradoxem celého území kolem Garni jsou stožáry s reproduktory chrlící zvláště anglické hity, což

mě připadá absurdní, neboť na takovém krásném místě by měla být k poslechu stylová místní hudba.

Nakonec alespoň v hlavním chrámu zazní pár tónů místní flétny Duduk, na kterou přichází hrát jeden

z místních umělců. A to chvíli po mě, kdy se nechám unášet akustikou a opět mi to nedá, abych

nezačal spontánně zpívat pár tónů, kterými ke mně promlouvá tohle místo. Okolí chrámu, které se

tyčí vysoko nad řekou je krásné, plné zeleně a říčky tekoucí dole v údolí. Určitě krásný by byl třeba

rafting, na který zde ještě všichni zájemci a milovníci čekají.

Zhruba po hodince nasedáme opět do mikrobusu, směr památka chráněná Unesco – kláštery

vykopané přímo do skály Geghard. Je to kouzelná poloha a architektura beroucí dech, neboť hlavní

jeskyně St.Gregor sloužící jako chrám byla vytesána přímo do skály a má impozantní rozměr cca 30m

výška a 30m průměr. Ovšem pozor!!!! Vše bylo ve 13. století vytvořeno kopáním do skály ze shora.

Kopule je totiž uprostřed otevřena zhruba 5m otvorem, kterým pro nás nepředstavitelně stavitelé

celý chrám prokopali. Vytvořili tak nejen úžasný prostor s vynikající akustikou, ale také místo kde už

samotná návštěva ve vás vyvolává pocit pokory a klidu. Máme zrovna štěstí, neboť čtveřice zpěváků

zpívá pár duchovních písní a my můžeme být u toho, jak je možné zažít téměř andělskou atmosféru

skvělého zpěvu a zvuku, který se nese celou kopulí chrámu.

Nakonec, až všichni návštěvníci odcházejí za další obchůzkou kostelů a ostatních částí komplexu

Geghard mám opět čas sám a poté s Rudou zapět pár tónů a písní, což mě činí obrovskou radost

a povznášející pocit. Nedivím se, že některé mnišské řády prostřednictvím denně zpívaných

chorálů a písní dostávaly svoje členy téměř až k extatickým zážitkům a změněným stavům vědomí.

Ostatně Gregoriánské chorály jsou světově vyhlášené. Tohle opravdu stálo za to a byť je to velmi

navštěvované místo a všude je spousta lidí, bylo to zde krásné. Navečer se ubytováváme úplně na

periferii Jerevanu, kde není kromě obchůdku vůbec nic. Do centra se musí taxíkem, ale mám toho

dost a spolu s Karlem si kupujeme pár piv na pokoj a jsme spokojeni.

4. den

Snídaně ve 4* hotelu je vskutku zklamáním, neboť obsluha je na takový standard děsivá a výběr a

kvalita jídla horší než někde na tržišti a nebo kolem cesty u bábušky!!! Ale to tak bývá a je to jeden

z důvodů, na kterém se s Rudou shodneme. Bydlení v hotelech není prostě pro nás a kromě snad

čisté postele a sprchy nemá žádných výhod. Dokonce nám číšník ukazuje klepáním na stůl na konci

jídelny, že si máme pro chybějící chléb dojít sami a když se ho ptám na kávu, napouští si z nerez

nádob do svého hrníčku, poté řekne charašo a zbytek vyleje zpět !!! To je teda fakt sííííla!!!

V 8hod již sedíme v mikrobusu a vyrážíme za dalším dobrodružstvím a zážitky, kterým má být

dnešního dne výstup na nejvyšší horu Arménie Mt. Aragatz, který má 4.000m.n.m. Jedná se vlastně

o můj nejvyšší výstup a jakýsi trénink před cestou na opravdový kopec Mt.Kazbegh v Gruzii, který má

o cca kilometr více. Kodrcáme se po děravé asfaltce lemované 2 až 3m závějí sněhu co to jde. Na

místečku kde se dá ještě otočit a je dále na vozovce nerozpuštěný led vystupujeme a pokračujeme už

s průvodcem Sašou po svých. Potkáváme také bagr, který prohrnuje cestu k místu s výletní restaurací

a meteo stanicí. Občas zabředneme při výstupu po kolena, občas i po kyčel do sněhu. Jsme zde

zrovna v období, kdy sníh pomalu taje, nikde není moc turistů a všichni čekají na to pravé jaro. Po

kombinované cestě sníh – led – kameny se dostáváme za cca 3hodinky k vrcholu jednoho ze čtyř,

které mají názvy podle světových stran. My se nacházíme asi v 3950m.n.m na Jižním Mt.Aragatz.

Nezbytná objímačka a oslava na vrcholu je pěkná a máme opravdu radost, že jsme se vyškrábali

nahoru celkem v pohodě. Ruda vytahuje co chvíli nějaké to menší překvapeníčko z batohu /kořalku

z afriky, panáček z domova/ na oslavu našeho vrcholu a já jsem zase koupil včera dole u babušky

nějaké čokoládové kostečky, které zde přijdou také vhod.

Po menší svačince a bojovém pokřiku se vracíme sněhovou plání zpět. Nejdříve docela svižně, ale jak

začneme zapadat do hlubokého sněhu, ke konci už je to dost namáhavé. Ještě si zkouším zalaškovat

sjezdem na zádech po goretexové bundě, ale bohužel sníh je příliš měkký a tak mi to jede jen chvilku.

Do auta se dostáváme asi za 1,5hod a jsme myslím všichni rádi, že máme namáhavý den za sebou.

Čekáme totiž ještě na Petra, který se tak o hodinku opozdil a Ruda se Sašou na něj čekají uprostřed

zasněžené pláně. Odměnou za dobrý výkon je nám výtečná večeře, na kterou vyrážíme do centra

Jerevanu na doporučení našeho průvodce Sašy.

5. den

Z velmi pěkného hlavního města Jerevanu se dnešním dnem vydáváme za dalšími skvosty krásné

Arménie. Čeká nás dlouhá celodenní štreka lemovaná historickými místy. Prvním skvostem je klášter

Khor Virap na hranici s Tureckem a báječným, téměř až na dotek blízkým výhledem na posvátný

Ararat.

Je to zvláštní, ale situace v této oblasti se během několika posledních desetiletí vyvinula tak, že

soudruh Stalin někdy ve 20tých letech 20.stol. jsa sjednotit všechny země do bolšovo Sovjeckovo

sojuza musel něco obětovat, aby mocní sousedé požehnali tomuto záměru. A tak dal Turkům

posvátnou horu Ararat, čímž se posunula hranice současné Arménie. Bohužel vzhledem k napjatým

vztahům je úplně uzavřená hranice nejen s Tureckem, ale i s Ázerbajdžánem. Proto se na Ararat

mohou Arménci pouze dívat anebo přes Gruzii navštívit Turecko a tuto krásnou horu zřít i z druhé

strany. Nádherný výhled z kláštera Khor Virap opravdu stojí za to. Při prohlídce se dokonce plazím

i do zpřístupněného vězení cca 3m pod zem, kde je malá jeskyně o rozměru cca 2x3m, kde byl

dlouhých 13let vězněn jeden z členů královské rodiny. Ta úzkost a beznaděj je cítit ve všech pórech

mého těla. Jak tady, ve tmě a chladnu mohl vůbec člověk přežít tak dlouho – nepochopitelné !!!

Dále pokračujeme směrem k městu Ararat a navštěvujeme vinařství Areni, jedno z doporučovaných

vinařství celé Arménie. Při degustaci dostáváme kromě vína i výrobky z ovoce včetně pálenek.

Ovšem nic není tak dobré, abychom si byť lahvičku koupili. Kvalita všech nabízených vzorků je spíše

průměrná a horší. To u bábušky Světlany, která prodává opodál u silnice se nám líbí víc. Nakonec

jsme se jí nakvartýrovali přímo na zahradu pod vzrostlý ořech, kupujeme sýr, lavaš, zeleninku,

vytahujeme i zbytky včerejší výtečné večeře a už je tady parádní piknik, který dýchá tou pravou,

cestovatelskou atmosférou a pohodou.

Dále v lázeňském městě Jermuku stavíme jen na chvilku. Zřejmě jsou s ním velké záměry, neboť

všude se staví a horké prameny a léčivá voda k pití se stanou v budoucnu očekávanou atrakcí pro

místní podnikatele a obchodníky. Také je znát, že jsme v horách neboť teplota je o 10C nižší a je

poměrně větrno. Ochutnáváme pět různě teplých pramenů bublinaté minerálky a ujíždíme k tomu

nejlepšímu, co nás tohoto dne na cestě čeká.

Stoupáme totiž dále do hor ke klášteru Noravank, což je místo, které na mě dělá opravdu mimořádný

dojem. Zlatý kámen okolních hor a také nově rekonstruovaného kláštera je spolu s Božským

výhledem nádherný. Velká zajímavost je hlavní kostel, který má 2., patra a velmi, velmi úzké venkovní

schodiště, které je vlastně takovou zkouškou odvahy. Jsou to vlastně vystupující kameny přímo ze

zdi kláštera pouze nějakých 40cm a samozřejmě bez zábradlí. Takže vystoupat nahoru je pro mnohé

poměrně dramatické rozhodnutí při cestě tam a což takhle při sestupu zpět dolů, kdy někteří lezou

přímo po zadku. Zrovna karel se svým foto-batohem skoro spadl dolů. Protože chci opět vyzkoušet

akustiku a atmosféru chrámové kopule, která je výjimečně krásně otevřená lezu nahoru a zkouším

zachytit zvuky a tóny, které ke mně přicházejí přirozeně a sami.

Byť jsem na duchovním místě a člověk by očekával i tento rozměr od člověka, „co Čert nechce“!

Zjevuje se najednou vedle mě kněz v černém hábitu a velkým vousem a křížem na krku a ptá se

mě jaké že to zpívám písně? Odpovídám po pravdě, že jsou to prostě zvuky a tóny, které ke mně

přicházejí jaksi spontánně, přímo z tohoto místa a času. Jeho následná odpověď vrhá můj blažený

pocit a klid do propasti frustrace a nepochopení: „Zde se však smí zpívat pouze náboženské písně!“

Ani se na mě nepodívá, otočí se na podpatku a odchází. Tak to je mazec, takhle mi zkazit tuto krásnou

chvíli. Zůstávám jako opařený, odcházím na nedalekou zítku, a už se mi vlastně ani nechce procházet

zbylé stavby. Nakonec si vzpomínám na příběh mojí ženy Jitky, která také kdysi v Anglii zpívala ve

vánoční čas v nějakém kostele plném lidí a atmosféry a nějaká otočivší se čarodějnice ji naznačila ať

je zticha a zpívá si jen v duchu. Nakonec si říkám jen – „chudák mnich, který se domnívá, že v chrámu

Božím se smí zpívat pouze náboženské písně“ a netuší, že vlastně každý člověk je Božím tvorem,

s Božím hlasem a hlas Boží melodií, která může zaznít všude, neboť je vždy vítána. Nakonec si ale

říkám, že tento člověk je zřejmě v zajetí různých strachů a dogmat, když žije v takovýchto omezení

ch a nesmyslnostech. Které si možná i vytvořil sám pro sebe a pro ostatní, nebo se jimi nechal někým

ovládat.

Trošku pookřeju dole při cestě v jeskyni, která je uzpůsobena jako restaurace a je to velmi příjemné a

stylové prostředí. Myslel jsem, že tímto výlet máme dnešního dne vrchol za sebou. Óóoo jak je někdy

krásné se mýlit a pouze se zdržet očekávání.

Z Noravanku totiž jedeme k místu, které má být velmi starobylým místem s nějakými kamennými

menhiry. Což v mém případě, kdy se stále snažím hledat u prapůvodních obyvatel a jejich kultury

znamená, že určitě něco přijde… Od báječné průvodkyně Soni, která ví snad úplně všechno

dostáváme informaci, že už delší čas archeologové a vědci zkoumají tuto plošinu uprostřed hor a

domnívají se, že místo bylo osazeno a využíváno lidmi už před cca 10.000 lety !!! Ještě když jsme

vylézali z auta a nejprve zahlédli nedaleko silnice medicínský kamenný kruh, který byl vystavěn

místními zcela nedávno, tak jsem netušil. Netušil je vlastně slabé slovo, neboť se začalo odehrávat

něco, co se s jistotou stalo největším zážitkem z mého vandru po Arménii.

Do ZORATS KARER jsme bohužel /a nebo spíše bohudík/ dorazili už dost pozdě, kdy slunce se

sklánělo již téměř za obzor. Do toho všeho byl docela silný, štiplavý vítr. I tak už z dálky jsem věděl

při pohledu na tento pravěký klenot, že síla a výjimečnost tohoto díla předků je jednou z největších,

co jsem kdy viděl na vlastní oči. Už když jsme cca 200m od silnice přešli menší kopeček, začal seb

rýsovat obří kruh složený z Menhirů různých velikostí. Svaté kameny, které nám, potomkům této 8

tis. let staré civilizace přibližují už dávno zapomenutou kulturu. Překlad tohoto názvu Zorats Karer

je „kamenní vojáci“, což si myslím je až příliš současné a jednoduché. Více se mi líbí ten starší název

z cca 13. stol. – KARAHUNJ, což znamená „zpívající kameny“, nazývané podle zvuku, který vydávají

některé megality, které mají u vrcholku cca 10ti cm otvor a vydávající tak za větru neobvyklý zvuk.

Proč jsou takto umně a stejně proděravěné, to nikdo samozřejmě neví. Výklad naší průvodkyně

o cca 223 menhirech různých velikostí se točí pouze k domněnkám o využití tohoto kruhu pouze

k astrologickým a astronomickým účelům, popř. ke sledování ročních období. Nejmohutnější kruh

sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem až

za horizont. Severní řada je osazena osmdesáti kameny (původně jich devětačtyřicet mělo otvory)

a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo

otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu

s plochými kameny místo střechy, které mají bezesporu několik desítek tun. Připomínají nějaký

obrovský oltář, nebo jakousi kamenem obloženou místnost. Těch je ostatně v okolí několik desítek.

Vždy je menší místnost pod kamennou střechou vykopána v zemi a opět obložena menšími, ale i

několikatunovými kamennými kvádry. Poslední vykopávky Mnichovské univerzity přinesly zjištění, že

jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné. Mnoha lidmi je tohle místo

srovnáváno a přirovnáváno k anglickému Stonehedge. Co se týče rozlohy jedná se o úctyhodných

7ha ve výšce 1700 m.n.m.

Toť tedy všechno dohady a fakta, spekulace a výzkumy odborníků a laiků, archeologů, geologů,

hledačů senzací a záhadologů. Nejen moje otázka však zní: „Jak mohly tyto dávné civilizace vůbec

vztyčit tak obrovské kameny a usadit je tak přesně? Jak nesmírným věděním museli tito předkové

oplývat? Proč právě zde a z jakých důvodů postavili tento neskutečný monument přetrvávající

tisíce let a vůbec neztrácející na svojí síle a výjimečnosti?“ Nepřipomíná vám to náhodou něco?

Nepokládáme si tyto otázky u mnoha dalších, jiných kamenných staveb předchozích civilizací, o který

si ještě dnes spousta lidí /i odborníků/ myslí, že to byly méně vyspělé společenství s „primitivní“

dovedností, prostředky, vědomostmi a stylem života! Musíme si narovinu přiznat, že my, „vyspělá“

civilizace 21. století víme houby. Pouze hádáme, zařazujeme, škatulkujeme, posuzujeme a neustále

přepisujeme a doplňujeme, anebo zcela měníme dějiny na základě „nejnovějších poznatků“ vědců,

což je vskutku úsměvné.

Tohle zcela výjimečné místo prostě oplývá nejenom neuvěřitelnou energetickou silou, ale také

nesmírnou krásou. A to je tak všechno co bychom k tomu mohli v tuto chvíli dodat. Respektive co

k tomu dodávám já.

Slunce už se téměř loučí a ukrývá se za obzor, ostatní kamarádi výpravy odcházejí do nedalekého

kamenného stánku se suvenýry a já mám poslední a příliš krátkou možnost zůstat chvíli v kamenném

kruhu sám. Jeden z těch větších na severní straně si mě vybral, byť jsem měl chvíli pocit, že to bylo

právě naopak. Kdo ví??? Nicméně téměř ihned po zakleknutí u této kamenné bytosti mne nějaká

úžasná síla unáší na výlet k nebi a provází mě na krátkém průletu okolo tohoto místa a okolní

krajinou. To všechno s neuvěřitelnou lehkostí a navzdory mému stálému neklidu a chvění se, které je

způsobeno nejenom zimou a vše prostupujícím větrem, ale zejména časovou tísní a spěchem, neboť

již za chvíli bychom se měli loučit a odjet do hotelu ve městě Goris. Letím si těsně nad zemí a

rychlostí, která mi umožňuje vnímat jak okolní krajinu, tak i zážitek, jenž je mi milostivě dopřán mým

kamenným přítelem z dávnověku. „Děkuji ti bratře už na mě volají“! A tak po pár minutách se chýlí ke

konci můj „čas“. Čas?! Čas, ten prapodivný vynález umocněný lidským spěchem být někde, někdy,

právě v tu dobu, kdy člověk by měl být úplně jinde. Tam, kde může zažívat opravdu to, co ho činí

šťastným. Říkám si: „To přece není možné, abych si z tohoto neskutečného místa vůbec dovolil odjet

po takovém zážitku, po takovém daru“. Jsem přesvědčen, že tohle je právě ta chvíle, kdy je potřeba

udělat něco neobyčejného, bláznivého, ale důležitého. Dostávám báječný nápad: „Soňo!“ volám na

naši průvodkyni. „Jak je to daleko do hotelu v Goris, kde máme dnes spát?“ Po odpovědi, že nějakých

25km už není Boha, který by mi zabránil v mém rozhodnutí zůstat mezi kamennými lidmi přes

noc. „Objednej mi prosím nějaké místní taxi, které mě hodí zítra ráno za vámi, já zůstávám tady. Já

prostě tady musím zůstat!“ U stánkaře Soňa domlouvá na 8,30hod taxík za 10EUR. Já si vybírám

z auta krosnu, stan a loučím se s přáteli, kteří mi zprvu zřejmě nevěří, že to myslím vážně. Já sám

jsem po tomto rozhodnutí plný očekávání, mírného napětí, chvění, těšení, ale i malého,

adrenalinového strachu co přinese tato bezesporu výjimečná noc. Ještě poslední zamávání a rychle

zpět na místo, neboť obzor se za tu chvilku zbarvil ze zlatavé do červené a za pár minut bude už

opravdu tma a já ještě musím postavit stan.

Stále se nemůžu rozhodnout, zda-li ho mám postavit na rovné travičce v okolí kruhu, anebo přímo

někde uprostřed kamenných strážců dnešní noci. Nakonec mne to i přes moji nějakou vnitřní

pochybnost táhne na západní stranu kruhu za menším terénním zlomem, kde tolik nefouká. Do

poslední chvíle ještě zvažuji spaní pouze pod širákem, ale kdo ví, jaká bude noc /prý chladná/ a jaká

návštěva mne čeká, tak stavím nakonec co nejrychleji stan uvnitř. Dokonce i do kamenitého podloží

se mi celkem snadno daří zapíchat kolíky, tak snad neulítnuJ Mám to štěstí, že i přes vítr je za 15min

vše hotovo a já mám ještě čas obejít si část okolní planiny Bohů /můj název/. Slova běžně popisující

takovéto okamžiky nejsou dosti výmluvná a přecházím tímto na sdělení svých vnitřních pocitů a

dojmů. Vyjádření člověka, který je náhle součástí všeho a dokonce si je toho vědom v přítomném

okamžiku bytí. Tyto okamžiky jsou pro mnoho z nás tak vzácné, že je zažíváme opravdu výjimečně

a těm méně šťastným se to vlastně nepodaří ani za celý jejich život. Moje vděčnost nad touto chvílí

je ještě teď velmi hluboká. Alespoň tyto krátké chvíle Boží přítomnosti, souznění a pocitu všehomíra

blaženosti stojí opravdu za to. Vytahuju spacák a karimatku ze stanu, uléhám na travnatou mýtinu a

pahorek kde nefouká a nedaleko svých starých kamenných přátel lezu do pytle, abych se zahřál a jen

se tak kochám!

Dokonce i koňáček, který jsem si vzal na cestu, jako medicínu přijde v tuto chvíli vhod. Nade mnou

je milion hvězd a já se spojuji nejdříve se svojí milovanou ženou Jitkou a dětmi. Jako bych je měl

přímo před očima. Poté se zcela utápím v prostoru spolu se všemi hvězdami, které jsou na dosah. Po

pár doušcích koňáčku mým celým tělem prochází nejen hřejivá vlna voňavé, 5let zrající 50% síly, ale

unáším se najednou zcela střízlivý v moři zářící přítomnosti, v tichu, v nekonečnu. Přítomnost, kterou

popisuji, není jen nějaký časový útvar, či název pro část dne. Jedná se o pocit úplného vnitřního

pohlcení sebe sama, o zážitek vnitřního klidu a rozkoše z „pouhého, obyčejného“ JÁ JSEM, z BYTÍ teď

a tady.

Stále si tento pocit a stav mého těla a mysli vědomě prodlužuji, aby tato chvíle nebyla jen pouhým

okamžikem. Pouhou časovou dírkou v toku života. Je mi prostě nádherně. Po celém těle se prohání

ozvěny klidu a míru. Nemohu se nabažit pohledu na černé nebe se stříbrnými vločkami dalekých,

ale při tom tak blízkých světů hvězd a planet. Škoda, že o nich nevím trošku víc, pouze Malý a Velký

vůz poznávám a ještě pár souhvězdí. Ale možná, nebo spíš určitě je nakonec dobře, že se v tuto

výjimečnou chvíli nezaobírám svými vědomostmi a hledáním toho, co znám. Svými domněnkami a

určováním, které člověk nazývá vzdělání. Tato chvíle je totiž o souznění a spojení, což jsou zcela dvě

odlišné zkušenosti, dva různé pocity.

Také mě po jakém si vnitřním dialogu přicházejí různé zprávy, např. tato:

– Všechny stavby, chrámy, kostely, které jsme navštívili, byly krásné, ale …… Dostává se ke mně

zpráva, že člověk říká, že je stavěl „pro slávu Boží“. Ovšem tato zpráva hovoří o tom, že spíše

než pro slávu Boží, byly stavěny pouze pro tu „slávu“. Proč, čí sláva to byla a je, toť je vlastně

ta pravá otázka ohledně pravdy. Ta hovoří spíše o té slávě, než o Bohu. Tohle místo však

naopak bylo stavěno „s Bohy“ člověkem, který byl v plném vědomí se svými Bohy za zády

v těle i v mysli.

– Další zpráva : „Souznění, blaženost, stav bytí a propojení lze zažít přímo v našem těle.

Není potřeba je hledat mimo něj, zkoušet různé techniky, směry, meditace a opouštění

našeho těla. Ne, přímo v našem těle lze vše zažít. A to tehdy, když se člověk prostě rozpustí

v přítomnosti.

Stále koukám na oblohu ležíc ve spacáku, vítr se zlehka udobřil a je slyšet sem tam jen z dálky silnice

projíždějící auto. Jsem šťastný a zároveň divící se nádheře tohoto okamžiku na silném místě předků.

Po nějaké hodince se stěhuji do stanu, ale spát stejně nemůžu. Očekávám podvědomě nějakou

návštěvu ať už ve stavu bdělosti a nebo ve spánku. Opět je to takové zvláštní mrazení z očekávání

něčeho neobvyklého. Najednou se z poměrně blízka ozývají hlasy, tak lezu zase ven a co nevidím.

Nějaká skupinka s baterkami se blíží k noční prohlídce kamenů. Zůstávám jen tak stát ve tmě za

jedním z menhirů a nechávám osudu, jestli mě Rusové objeví či nikoliv. Nakonec obcházejí celý kruh

pouze z východní strany a jdou po ose kamenů směrem k severu. Chvíli mě láká možnost prozradit

se, pozdravit a pohovořit s nimi. Nakonec však volím samotu a nechávám to náhodě zda-li budu, či

nebudu „odhalen“. Osud chtěl, aby mě nikdo neviděl a tak asi po půlhodince opět zůstávám sám.

Sám uprostřed momentálně pro mě kouzelného středu světa. Citelně se již ochladilo, tak zapínám

spacák až po krk, nechávám si čepici na hlavě a naslouchám v občasném spánku a bdělosti okolním

zvukům, Skrz celou noc se mi spát moc nedaří a vlastně se poměrně v krátkých intervalech budím a

opět usínám. Bohužel vize a sny umocněné silou kamenného kruhu nepřicházejí, všechno je však tak,

jak má být. Stejně jsem dle svého tisíckrát zažitého pravidla „Dostal více, než jsem dal“!

6. den

Jakmile zahlídnu skrz stěny stanu více světla, vylézám ven. Červánky ještě hrají oblohou a okolní

zasněžené štíty hor jsou skryty v pološeru ranního svítání. Kouknu na stan a hned chápu, proč bylo

v noci trošku frišno. Stěny jsou totiž pokryty jinovatkou, takže muselo být něco kolem nuly. Stále

mě to táhne z kruhu ven propátrat okolí, protože cítím, o jak výjimečné místo se jedná a muselo být

v dávných dobách osídleno i mimo kamenné svědky. Nalézám množství kameny obložených jam s již

zřícenými stropy s několika tunovými kvádry na stropě. Neuvěřitelné, jak tisíce let staré civilizace

předků mohly takto manipulovat s tak ohromnou váhou a rozměry. Neustále jsem fascinován krásou

okolí, neboť ty hory okolo, údolí s řekou a zelení pod touto planinou, to vše je prostě báječné. Stálo

by určitě za to, alespoň několik dní prozkoumat menší kaňon vzdálený nějaký kilometr pode mnou.

Tentokrát si mi to ale nepodaří. Byť jsem nesmírně vděčný za včerejší večer, dnešní den a všechny

chvíle prožité v Karahunj. Mám ještě poměrně dost času na putování vně a uvnitř kamenného kruhu,

omýván energií dávných rituálů, vědění a síly.

Při skládání stanu jsem narafičil kameru, abych také něco natočil a když se k ní vracím, najednou jako

znamení prolétne nad mým místem dravec. Pro mne jasné znamení pozdravu z jiného světa, neboť

i v Ugandě se přiletěl se mnou rozloučit posledního dne krásný orel. Posledních pár desítek minut si

vyhrazuji pro závěrečné spočinutí ve společnosti bratrů kamenů. Žádám je o vzkaz, či zprávu, kterou

pokud mám dostat právě tady, jsem otevřený naslouchat. Opírám se o jednoho „fešáka“ na východní

straně, který ohraničuje kruh a zároveň je výchozím kamenem ke kamenné cestě k severu. Před

mýma očima /byť je mám zavřené/ se objevuje obří kopule ohraničená právě kamennými megality,

které tvoří prstenec obepínající tuto kouli. Cítím, jak její skrytá část pokračuje až do země a jak jsem

vlastně nalepen na stěně této koule. Popravdě nechápu význam této zprávy, ale nevadí. Snad se

někdy v budoucnu dozvím, co měla tato vize znamenat.

Po 7hod vykoukne najednou slunce za velkou horou na východě a hřejivé paprsky proteplí a prosvětlí

celé údolí včetně posvátné plošiny. Hned je mi tepleji a konečně se můžu zbavit bundy a čepice.

Prožívám nepochybně radost a pocity dávných předků, kteří po chladných nocích určitě také čekali na

zlatavé a hřejivé paprsky posvátného slunce. Dokud mi nedojde baterie v kameře, tak točím ještě pár

posledních záběrů, balím poslední věci a se slzou v oku a pokorným poděkováním odcházím k silnici

čekat na dohodnutý taxík.

Můžu s jistotou říci, že tato neplánovaná a spontánní návštěva byla diamantovým hřebem mojí cesty

po Arménii a snad se někdy i se svojí rodinou, či přáteli, na tohle výjimečné místo ještě vrátím. Děkuji

vám z celého srdce „zpívající kameny“.

Taxík po chvilce hledání nachází hotel Diana a ostatní mě již vřele a zvědavě vítají a zpovídají z mých

zážitků. Večer si prý dali také panáčka na mě, abych přežil, což bylo milé. Po snídani nasedáme opět

do našeho minibusu a vyjíždíme směr známý klášter Tatev. Vede na něj nejdelší lanovka na světě

dlouhá 5,7km a tyčící se cca ve 40m výšce nad údolím. Samozřejmě že výklad průvodkyně Soni

je opět zcela vyčerpávající a zajímavý. Jeden z Arménských podnikatelů postavil tuto obří stavbu

s úmyslem více lidem přiblížit návštěvu překrásného Tateva a také pomoci místním obyvatelům, kteří

s příchodem turistů mají na živobytí. Jsme několikrát překvapeni jakými patrioty a patrony jsou velmi

bohatí Arméni žijící a podnikající po celém světě. Investují nebo dotují spoustu projektů a udržují tak

nejen úzký kontakt se svojí rodnou zemí, ale mají většinou velkou úctu běžných lidí, kteří mají z této

jejich nepovinné dobrosrdečnosti radost. Tohle je myslím věc, která u nás funguje velmi, velmi málo.

Obecně vztah lidí k velmi bohatým není dobrý a je to také způsobeno tím, že se buď neví a nebo

v dostatečné míře neděje takovéto symbolické „vracení“ energií tam, kde je třeba.

Klášterní komplex Tatev je opravdu monumentální stavba na okraji skalnatého útesu s báječným

výhledem do okolní krajiny. Prolézám snad všechny místnosti, které mají balkóny a okna do krásně

zeleného údolí a kaňonu pár set metrů pod námi. Tahle zastávka opravdu stála za to a důkazem

atraktivity není jenom lanovka, ale také druhá přístupová cesta, kterou využívají turisté jedoucí

autem.

Polední pauzu vyplňujeme návštěvou moderní restaurace nad údolím a nezbytnou kávičkou. Další

naší zastávkou je pak komplex skalních obydlí Chandzorenk s parádním lanovým mostem a´la Indiana

Jones. Pod námi je cca 40ti m údolí a když se pokouším rozhoupat most v rámci zvýšení adrenalinu ze

strany na stranu, protijdoucí bábušky mě hned hrozí, abych toho nechal. No noc, prča přece musí být,

že?! Jinak kromě mostu a zbořeného kostela není na tomto místě nic moc zajímavého.

Obracíme naše auto teď na sever a s nezbytným povolením a zastávkou na hranicích přijíždíme do

Náhorního Karabachu, který je součástí Arménie. O tento region se ještě zcela nedávno v 90ýtch

letech min. století sváděly líté boje mezi sousedním Ázerbajdžánem, včemocným Ruskem a právě

Arménií. Od těch dob jsou vlastně vztahy těchto zemí poměrně napjaté a také hranice ze severními

Azery je zcela uzavřena. Projíždíme postupně místy Sushi a Stepanakert, kde nám cestovka opět

zajistila poměrně luxusní hotel. Velmi překvapivá je úroveň zdejšího života, čistota a nabídka ve

městě, které pulzuje docela pěkným pulzem. Navštěvujeme klášter Gandzasar nedaleko hranic

a řešíme se všemi účastníky našeho putování a přes telefon s cestovkou změnu plánu. Nejprve

manažerka nechápe, proč chceme změnu oproti schválenému itineráři, ale pak se mi ji daří po delším

smlouvání přesvědčit, že klášterů už máme jaksi dosti a rádi bychom vyrazili někam do přírody.

Nacházíme totiž u pultíku v komplexu Kevanakert letáček přírodního skvostu Karabachu a oblasti

kolem Sushi – kaňon.., jež je vlastně na naší cestě a není třeba odbočovat někam daleko. Pravda,

Soňa se v centru Sushi ptá několikrát na nejlepší cestu jak se tam dostat, protože sama tam ještě

nebyla. Nicméně z překrásné vyhlídky nad zeleným údolím se nakonec proplétáme zbořeništěm

vybombardovaných domů, chudé čtvrti a zborů až do nádherného kaňonu nějakých 300m dole pod

městem.

Zajímavý je příběh z války, kdy Azerové obsadili Sushi a všechny přístupové komunikace k městu.

Současné také bombardovali Stepanakert. Arméni poslali stovku vojáků přímo do kolmé stěny

kaňonu, aby vyšplhali do 300m výšky a překvapili „okupanty“ z nečekaného týla a strany. Více než

polovině vojáků se to nakonec povedlo a překvapili tím všechny tak, že ve válce začali mít na vrch

v této oblasti zase Arméni. Daní těchto lokálních nepokojů a neustálých půtek a dohadování se o

území jsou však v těchto dnech zcela uzavřené všechny hraniční přechody. A to jak do Ázerbajdžánu,

tak i do Turecka.

Do překrásného kaňonu a přírodní rezervace Hunot se po chvilce bloudění po vrcholcích dostáváme

nakonec tak, že voláme do údolí na nějaké kluky, které vidíme pár set metrů pod námi. Ti nám

ukazují směr, kde by mohla být cesta po skalách dolů a nakonec jsou tak hodní, že se pro nás vracejí

a doprovázejí až do nitra vonící vegetace k protékající říčce, která krásně chladí v tomto parném dni.

Po nějaké 1/4hodince přicházíme i pod krásný „deštník“, jak je nazván přírodní útvar, ze kterého

se všemi směry rozlévá krásně chladivá voda, jako by stékala opravdu po deštníku. Mosty z klád a

klacků jsou také bezvadné a během cesty potkáváme několik skupinek a rodin vlekoucí svůj piknik

údolím, aby si tak udělali pěknou pohodičku někde u jezírka v této zelené kráse. Také jsme si na jedné

vyhlídce neodpustili zastávku, dole v kaňonu zase cákání v chladivé vodě a další pozorování okolní

přírody. Tímto jsme nabrali asi 3hod zpoždění oproti plánu návratu, takže k minibusu přicházíme až

kolem páté a řidič je pěkně nasraný, protože v noci je prý jezdit s turisty zakázáno a je to nebezpečné.

My ale víme, že spíše se mu nechce čekat a už by chtěl mít svůj den za sebou. Rafael /řidič/

vehementně diskutuje po telefonu se zástupkyní cestovky a pak skrze Soňu zase s námi a vzhledem

k noci a náročné cestě přes rozbité silnice plné děr se rozhodujeme přebukovat naše spaní i místo.

Nakonec přijíždíme opravdu dosti schvácení a unavení do města Vajk těsně před půlnocí a všichni

uleháme a okamžitě spíme.

7.den

Přejíždíme časně z rána hory, kudy putovaly před dávnými roky karavany po Hedvábné stezce.

Při pohledu do údolí je to opravdu zvláštní pocit, vybavit si všechny ty kupce a různé Marco Poly,

kteří se pěšky, obtěžkáni zbožím a nebo jen tím co měli sebou, vydali na tak obrovskou cestu.

Ta v mnohých případech trvala i roky, což je pro nás v dnešní době nepředstavitelné. Proto také

zastávka v Karavansaraj /zastávka pro karavany/ a nahlédnutí do staletého hostelu je velmi zajímavé.

Chladná stavby s pár otvory u stropu, po stranách prostor pro odpočinek jak lidí, tak i zvířat. To

všechno mělo ale v dobách minulých nesmírnou cenu, protože zvláště v nepřízni počasí mohl tento

kamenný objekt zachránit před mrazem a sněhem celou výpravu.

ještě pár desítek výškových metrů a ocitáme se na překrásné zelené planině se stády dobytka a

všemožnými bylinami. Obrázek jako by byl vystřižen odněkud z dálného východu nebo Mongolska.

Kluci pořizují pár krásných záběrů. Zvláště ploty ze sešrotovaných aut jsou opravdu raritou.

Jednoduché příbytky z kamene pro pastevce zase jasným signálem jak těžký je zde život lidí v dobách

zimy. Dáváme se do řeči i se staříkem a stařenkou, kteří sbírají byliny na jedné ze širých plání, které

jsou pak nezbytnou přísadou do vajec, polévek a omáček. Zvlášť si musí dát prý pozor na hady,

kterých je tu všude mnoho. Proto také nezbytné holínky, které mají všichni sběrači bylin, kterých je

jsou tady desítky.

Blížíme se k největšímu jezeru Sevan a hned při prvním střetu s prodávajícím rybářem u silnice se

rozhodujeme rozdělat svůj piknik právě tady. Je velmi smutné pozorovat velký nepořádek podél

celého pobřeží pěkného jezera, ale co naděláme??? Na to si ještě musí místní přijít sami, neboť zatím

neřeší nic a všechny obaly, odpadky a plasty končí přímo na zemi, na pěkné pláži. Vybíráme si velkou

rybu a necháváme si ji přímo před našima očima ugrilovat rybářem, který je rád že bude mít kšeft.

Posbírali jsme pár větví, chasník rybu očistil a okořenil a už se to smaží přímo na nějakém plechovém

tácu. Alespoň, že ten oheň vypálí špínu a nemusíme se bát nějakých baktérií. Mimochodem ryba je

úžasná a spolu s naší zeleninou a dalšími naloženými a uzenými rybičkami je to přímo luxusní oběd.

Stavíme ještě ve městě Sevan a poté se vracíme na naší cestě zpět do hlavního města, krásného

Jerevanu. Navštěvujeme ještě pamětihodnosti v Abovyan. V metropoli Arménie začínáme

zajímavou návštěvou vyhlášené Jerevanské továrny na výrobu koňaku. Všude na stěnách jsou obří

fotky známých osobností z řad politiků, umění a sportovců. Prý i samotný Boris Jelcin prohlásil,

že Arménský koňak je ten nejlepší, což se dá vzhledem k denní spotřebě a lásce k alkoholu tohoto

prezidenta považovat za opravdovou chválu. Více jak hodinku trávíme setkáním s děvčaty /

manažerky/ z cestovky Armenya Holidays, které pro nás připravovali program a dopravu. Byli jsme

pro ně zřejmě velmi specifickou výpravou, kterou hned tak neměli. Vzhledem k našim požadavkům

zažít opravdové zážitky, spát mimo hotely a stravovat se s domorodci. Něco se nám podařilo, něco

zase ne. Ale tak už to na cestách bývá.

Zhruba hodinku před odjezdem našeho nočního vlaku se loučíme na nádraží s řidičem a posléze

i s báječnou průvodkyní Soňou, která byla vskutku špičkovou profesionálkou s nesmírnými

vědomostmi a navíc velmi milá. Všichni jsme to ocenili solidním dýškem, což ji trošku dojalo a bylo

vidět, že jí s námi bylo dobře.

Bohužel už odpoledne mne opět chytá velká bolest v ramenou a trápím se ještě víc, když

nastupujeme do vlaku a vidím, co je v případě místních vlaků spací kupé. Tohle tedy nebude žádný

med a okamžitě se snažím mentálně pracovat s bolestí prostřednictvím čistícího cvičení, vizualizace a

neustálého posílání energie. Ostatně nic jiného ani nemůžu. Tedy kromě toho, že si raději beru jednu

pilulku růžového paralenu, který tak trošku znecitlivuje moje smysly.

To, že je tento vlak a jeho kvalita z kategorie opravdu těch předpotopních, to by ještě nebylo tak

nejhorší. Ovšem v průběhu noci musíme několikrát vstávat nejen na kontroly pasů, ale jsou zde také

další budíčky, které moc nechápu. Všechno se odehrává za vskutku „vojenských“ povelů průvodčích,

rozsvěcování světel a hulákání. No prostě jiný kraj, jiný mrav. Musím se přiznat, že k ránu už mám ne

sto, ale tisíc chutí těm pitomcům něco říct a umravnit jejich vystupování. Naštěstí se však vždy raději

kousnu do rtu a trpím. Když vidím, jak našeho spolucestujícího Rusa důkladně prohledávají a hrabou

se mu také v tašce, přeci jen nestojím o nějaké hrdinství zakončené buzerací a šikanou. Z toho už

jsem za těch pár let komunismu a v armádě opravdu vyrostl. Stejně by člověk nic nezměnil, tak co.

Ráno je k mému překvapení veselejší v tom, že moje „čistící“ medicína a cvičení zabraly, neboť silné

bolesti pominuly a už se to dá vydržet. Vystupujeme v 8.30hod na nádraží v Tbilisi a přímo na peróně

na nás čeká náš dohodnutý průvodce Vacho. Sympatický, 30ti letý moloděc s úsměvem a japonským

speciálem na vysokém podvozkuJ

8. den – 7.5.2013

Připínáme zavazadla i na střechu, neboť v Mishubishi není tolik místa jak bylo v mikrobusu v Arménii,

kde jsme mohli i ležet. Tady to bude asi trošku jiná káva v cestování a pohodlí?! Také Vacho se mi

ze začátku jeví jako slabý odvárek naší minulé průvodkyně Soni. Ale nakonec zdání klame, protože

znalosti a přehled vynahrazuje náš průvodce klidem, neuvěřitelnou ochotou a srdečností a vstřícností

za jakékoliv situace. Což je ostatně zdaleka to nejdůležitější pokud člověk cestuje.

Terénním speciálem tedy jedem vstříc našemu Gruzínskému dobrodružství. Už po chvilce všem

dochází, že bez takovéhoto auta bychom byli na místních cestách ztraceni. Už na první zastávce u

kláštera Jana Křtitele vzdáleného asi hodinu od Tbilisi skáčeme na všech sedačkách jako opice. Občas

raději vystupujeme z vozu, protože koryta a výmoly si podobností nezadají se slavnou rallye Paříž-

Dakar. Nedaleko nás se dokonce odehrává nějaký vojenský zásah nebo cvičení, protože vidíme všude

plno vojáků a lidí, nebo figurantů, kteří se nechávají poutat, nebo utíkají po okolních kopcích. Chvíli

máme dokonce obavu, aby si nechtěli vojáčci zahrát i s námi. Parádní zastávkou je chrámový komplex

David Garenja, který je vytesán přímo do skal a jeho poloha je vskutku nádherná. Je pojmenován

podle mnicha který zde žil a klášter založil, než mu přišli na pomoc i místní obyvatelé a další bratři

v kříži.

Na cestě zastavujeme ve vinařství, kde zraje víno tisíciletou metodou v keramických amforách, nebo-
li v qvevrech. Vůně je báječná, chuť pro nás trošku nezvyklá, ale k Arménským vínům se to nedá

přirovnat, kvalitativně jsou zde o hodně výš a dál. Protože jsme se na našich zastávkách velmi zdrželi,

Vacho říká, že do Stepansmindy /vesnice v Kažbeghi kam míříme/ to bude nejméně 5-6hod skrz celou

noc, což je v mém stavu bolesti opravdu nedobrý začátek. Vůbec si nedovedu představit cestovat

ještě tak dlouho. Zvláště, když se i přes střídání sedaček opravdu tlačíme na zadní trojce. Vacho také

vybírá zkratku přes hory a lesy, což je možná kilometrově kratší, ovšem jedeme snad 3hod pouze

rychlostí kulhajícího šneka s průměrem tak 20-30km za hod. Vybírám si opravdu slabou chvilku a

při každé zastávce se musím vzdálit, aby moje úpění a klení nerušilo ostatní, kteří toho mají také

určitě dost. Když přijíždíme do penzionu kde nás již netrpělivě čekají kolem 2hod ráno, nedá se vůbec

popsat jak je mi dobře a jak neskutečně rychle po spršce ulehám a okamžitě usínám. Samozřejmě

ještě zkouším svoje očistné procedury, abych si to zde náležitě užil, tak uvidíme ráno??!!

9. den – 8.5.2013

Mám docela velkou radost, že nekonečné noční rallye jsem ráno celkem v pohodě. Dnes máme

naplánován výlet, který by měl být takovým zahřívacím předkrmem na zítřejší náročnou výpravu

k nejvyššímu vrcholu Gruzie Mt. Kazbegh. Je neuvěřitelné, kam všude zajede Vacho se svým vozidlem

a do jakých strmých stoupání se pouští! Takhle bych svoje auto v žádném případě nehuntoval, ale je

vidět, že jeho to baví. Nastoupali jsme v sedě nějaký kilometr výškových metrů a poté se po svých

vydáváme údolím podél řeky k zasněženým vrcholkům, které překrásně svítí bílou v odrazu slunce.

To dnes celkem hřeje i zde na horách a je příjemně. Okolní příroda je typicky horsky krásná. Naše

nožičky si zase zvykají na neustálý pohyb vpřed a do kopce. Ruda opět někde v dáli s Vachem vpředu

a my s ostatními vlajeme jako ocas naší výpravy. Zase mám ale čas řádně se kochat panoramaty, jak

by řekl klasik. Za dvě hodinky pod jedním ze štítů vidím, jak Vacho již leží na louce a odpočívá, opodál

si zase Ruda rozdělal svůj vigvam. Prý už za rohem hory je sníh a tak spočineme v blaženosti na

tomto místě, než se budeme vracet zpět. Piknik na trávě uprostřed krásných hor je jako vždy báječný.

Necháváme se hřát slunečními paprsky a sledujeme krásné mraky přecházející z jednoho bílého

vrcholu na druhý. Za nějakou hodinku se začíná pomalu zatahovat a citelně se ochladilo, takže míříme

všichni zpět do údolí. Tradičně se náš peleton trhá již v úvodu. O tom, kdo je lídr ve žlutém a zároveň

s trikotem vrchaře asi není pochyb. Mě to jen přijde líto, že se trousíme po horách vlastně takto

roztrháni, bez možnosti si povídat a společně putovat touto krásnou krajinou. Ruda a Vacho jsou totiž

někde úplně vpředu, pak jdu já, Jitka zase někde v dáli a pak Karel, který to má s plnou fotografickou

výbavou nejtěžší a zároveň fotí, takže uzavírá naši skupinu.

Hlavou se mi honí mnoho myšlenek a bohužel většina takových, ke kterým si moje ego opět tvoří

různé varianty postojů, odpovědí, otázek a situací. Klasický model závislosti bytí na myšlení a vše

ovládajícím egu. Když už ani zde se mi nedaří nějak trvaleji vítězit a být prostě jen v čisté přítomnosti,

tak kde už???!! Má na to vliv i to, že Ruda jako nejmenovaný šéf výpravy nenechává nejen sebe,

ale ani ostatní vydechnout. Chvíli spočinout, nasát atmosféru místa, zastavit se, společně sdílet

pocity a myšlenky, popřípadě někde zůstat i déle. Samozřejmě, že čím víc se zaobírám hodnocením

a posuzováním těchto skutečností, tím více mne tohle zrcadlo ukazuje také sebe sama. Tak práce

a cvičení na sobě samém má zřejmě každý z nás dost a dost. Ale vše je vlastně tak, jak má být. Je

potřeba být otevřený všem možnostem a změnám a umět si poradit a včas a správně se rozhodnout.

V jednom z domečků se potkává Ruda s nějakým chlapíkem, který zná jednoho jejich společného

známého z Brna. Příjemné setkání a povídání o tom, co se dělá tady v horách v zimní čas a vůbec tak

trošku o životě zpříjemňuje náš návrat do údolí k autu.

Protože se už smráká a my odcházíme do půjčovny horolezeckého vybavení, resp. také agentury se

kterou jsem komunikoval a vše vyřizoval ohledně pobytu na zdejších horách a zapůjčení auta. Teď

bychom si měli vybrat na příštích pár dní mačky, cepíny, lano a sedáky atd. Jestli si však někdo z nás

myslel, že baba-jaga je pouze výplod pohádek, tak se šeredně mýlí. Zažíváme jednání se šéfovou,

ze které jsme během chvilky úplně hotoví. Stále a pořád do kola nám opakuje stejné věci, počítá,

kolik jí máme dát, ale hlavně – ta energie a způsob mluvy se nedá vydržet. Ve finále na sebe Ruda

s babiznou skoro řvou, protože je neskutečné do kola se opakující štěkání o tom, co jsme si psali, o

tom co teď chceme a nechceme a kolik jí máme dát peněz. Nepomáhá ani to, když se jí snažíme vzít

za ruce, uklidnit a pěkně jí říkám, že vše je v pořádku ať se uklidní, že vše zaplatíme. Vyškubne se

jako kdybych byl prašivej a svým pidlovokým kukučem přejede po zemi, protože do očí se zásadně

nedívá a pokračuje v kdákání dál. Těžko uvěřitelná story z půjčovny sport. vybavení pokračuje snad

hodinu a paradoxně není tam ani světlo, takže si v kumbále skoro za tmy u okna zkoušíme mačky. Ty

si prý máme určitě vzít, neboť nahoře je ještě sníh zledovatělý. Na úplný závěr se ještě dohadujeme

ohledně zálohy, kterou baba požaduje za mačky a také ponechání pasů jako zástavy. Tohle by

opravdu chtělo natočit a pouštět na kurzech jednání se zákazníky!

Ještě že dobrá večeře u babušky nedaleko nám spravuje náladu. Zde se potkáváme s Čechy, kteří

jdou přímo z hory. Prý se dostali k nějakému křížku a tam to otočili, protože dál byl jen sníh a holka

toho měla plné zuby. Pár stakánků domácí Cha-chy nám viditelně spravuje náladu, což jsme po

anabázi s babiznou potřebovali jako sůl.

10. den – 9.5.2013

Ráno nám poměrně dost dlouho trvá, než si připravíme všechny věci na cestu, uděláme nezbytný

nákup potravin a dokodrcáme se po krkolomných cestách až ke klášteru tyčícímu se nad

Stepandsmindou. Je už po 11hod, když Ruda rozděluje proviant a my si do batohů balíme sami vše

nezbytné, co každý z nás uzná za vhodné a k potřebě. Společně s dalšími věcmi /vařič, ešus, zimní

bunda, spacák, karimatka, mikina atd./ vyplňuje jídlo vlastně celý prostor krosny. O váze se mi

ani nechce přemýšlet, neboť hodím-li si vše na záda, mám pocit, že vleču nahoru železu do šrotu.

Odhadem je všeho tak 18kg a je to fakt cítit.

První půlhodinku se teprve rozehřívám a se zvedajícími se kopci už musím občas použít i ruce na

podpírání a občas si i oddychnout. Pot se řine po mé tváři a z čela mi ztéká a štípe spolu s opalovacím

krémem. Sice jsem chytil jakž takž svoje tempo, ale před námi je stále velmi, velmi dlouhá cesta

k vrcholu. Za zhruba 2hodinky neustálého stoupání přicházím ke křížku, oddělující opticky turistickou

část od sněhem zavátých hor a náročnějšího stoupání po skalách. Jsou vidět jen díry v zemi do výše

kolen a sem tam i hlouběji, kde může člověk zahučet až po kyčle do sněhu. A to je pak sakra jiná káva

v postupu vpřed a ve výdeji energie s tíhou na zádech. U křížku jsou také dva kluci, jeden Litevec

a Rus, kteří hodlají rozdělat stan na hodinku vzdálené planině pod skalou, tam přečkat noc a zítra

vyrazit do Meteo stanice na otočku. K vrcholu prý v těchto podmínkách nepůjdou. Po chvíli přichází

Karel a za ním hned průvodce Vacho, který vyrážel o dost později za námi. Samozřejmě že náš horský

lev Ruda by tady byl už dávno, kdyby vždy nečekal na Jitku, která určitě potřebuje jeho blízkost nejen

morální ale i fyzickou. Zatím si připravujeme s Karlem návleky proti sněhu a začíná pofukovat tak se

oblékám mikinu. Za našeho hlasitého povzbuzování se za nějakou půlhodinku škrábe za námi Jitka. Už

z dáli je však jasné, že není něco v pořádku a také že toho má opravdu plné zuby. Výstup musí být pro

ni nesmírně náročný, když ještě vezmu tíhu jejího batohu. Jitka mrští batohem na zem a sténá bolestí,

protože prý zahučela po kolena do sněhu a při pádu se jí trošku otočilo, čímž si způsobila poměrně

citelnou bolest.

Přichází v naší výpravě tedy chvíle, kdy se musíme rozhodnout a dohodnout co dál? Samozřejmě,

že nejdůležitější je vyjádření Jitky, zda-li může pokračovat dál v náročné túře a jak se cítí? Po chvíli

je ale jasné, že dalších zhruba 5hod by nezvládla a chce se tedy sama vrátit zpět do údolí a počkat

tam na nás. Chudák se nám omlouvá a s lítostí a smutkem v očích říká, jak nám to zkazila. Netrvá ani

minutku abychom společně nepřijali rozhodnutí změnit náš plán od výstupu k návratu zpět. Tohle je

přece samozřejmé a určitě bychom ji nenechali ani jít dál, ani jít samotnou dolů. Ruda a Karel berou

část našich zásob a s úžasným nápadem se vydávají za Litevcem a Rusem v dáli, aby jim dali dáreček

na večer, kdy se jim bude náš proviant hodit. Já vytahuju svoji ortézu na koleno, kterou jsem si pro

jistotu vzal a ejhle, ona se zrovna hodí, neboť Jitku bolí právě tak jako moje operované, levé koleno.

Vacho tedy uhání zpět k autu a já doprovázím Jitku trošku jinou a schůdnější cestou. Ještě beru

od kluků dva cepíny o které se každý z nás opírá a pomáhají nám při sestupu kolena šetřit. Kluci si

schovali svoje batohy u křížku, nasazují návleky a s dobrotami za chvíli už ukrajují část ze sněhové

plotny, která je tak kilometr podél hory. Později, už dole, vypráví jakou nesmírnou radost a údiv

měli kluci stavící si svůj noční bivak na palouku pod Mt.Kazbeghem. Moc na jídlo toho totiž neměli.

Bodejť by měli místo, když prý vytáhli 5l vína v plastovém barelu! Tak to je fakt fór, vzít si na takovou

túru tolik vína a skoro žádné jídlo. Pro tentokrát je ale obdarovali borci z Česka, takže určitě budou

vzpomínatJ Už u auta rozebíráme ještě naši dnešní výpravu, která sice nedosáhla ani vrcholu ani

Meteo stanice, ale zase se ukázalo, že je partou fajn lidí, kteří když o něco jde, tak se ukáží v dobrém

světle. A to je vlastně nejdůležitější. K čemu jsou dosažené vrcholy, bez pohledů nalevo, napravo.

Ještě si fotíme parádní klášter na super vyhlídce nad Stepandsminda a nakonec se nám v celé

nádheře otevírá nebe a pohled na majestátný vrchol Mt.Kazbegh. Hora která opravdu budí respekt a

jejíž zdolání si necháváme někdy na příště.

Výtečnou zprávou je také skutečnosti, že Vacho má na nás čas a tudíž se tímto odpojujeme od našeho

plánu, od babizny z půjčovny a cestovky a dojednáváme už jen s naším báječným chlapíkem Vachem

další cestu. Sice tomu nejsem moc nakloněn, protože to je zase celý půl den přejezd, ale nakonec

souhlasím s návrhem Rudy dostat se až do posvátných a krásných hor Svanety na severo-západě

Gruzie na hranici s Ruskem. Odtud pochází i Vacho a jeho rodina, takže ten je přímo blažený a je na

něm vidět, že se těší domů, kam se dostane vždy párkrát do roka. Také je tam prý nádherně a určitě

se nám bude ve Svanety líbit. Vše tedy balíme a uháníme co to dá, abychom přijeli alespoň relativně

brzo večer.

Přijíždíme skrze soutěsky a cesty kolem jezer a lesů někdy po 21hod. Krajina je zde opravdu zcela

jiná a už po cestě jsou vidět nádherné smíšené lesy vonící a sálající úplně jinou energií než byla suchá

Gruzie v několika posledních dne, nebo hory pod Kazbeghem. Vydáváme se nejdříve za úžasnou

památkou, která je zapsána i v UNESCO – ochranné kamenné věže. Každá z rodin žijících v tomto více

než 20km dlouhém údolí začala před několika stovkami let stavět 6m silné a 30m vysoké kamenné

věže, které byly takovým malým hradem pro případ ohrožení ze strany nepřátel. Rodina se po žebříku

dostala do cca 5m vysokého I. patra, zavřela za sebou dveře a vytáhla žebřík. V dalších patrech

byly zásoby, místo pro spaní a na úplném vrcholu ochoz, který byl zastřešen a s otvory na střelbu

a obranu. Prý trvalo půl rok i více, postavit takovouto věž a pracovala na tom vždy celá rodina.

Neskutečná záležitost a zároveň nádhera, protože tady v horách to vypadá krásně a mezi tou zelení

lesů a luk, jako takové kamenné houby rozeseté do šířky a dálky krásného NP Svanety.

Vacho nás nechává u sebe ve starém domě, který je vlastně takovou polo zříceninou. Rozděláváme si

tedy karimatky a spacáky a uleháme na zemi, těšíc se dalšího dne v krásné přírodě.

11. den – 10.5.2013

Ráno se vydáváme vstříc neuvěřitelně krásným horám, jejichž vrcholky jsou stále ještě poprášené

bílým sněhem. Dále pak voňavým lesům se všemi paletami zelené barvy a stromové hnědi. Jako

již tradičně se nás Vacho svým tréňákem snaží vyvézt opravdu vzhůru, až co to dá. Opět se mu

divíme, proč tak huntuje svoje auto, když bychom mohli jít po svých. Ale ten adrenalinek zase

není tak špatný když se posunujeme po úzké cestě a pod sebou máme celé údolí. Občas raději

vysedneme a ukazujeme cestu. Spíš nás k tomu ale nutí obava s možných kotrmelců v útrobách

vozu. Samozřejmě Vachova zručnost a zkušenost nedovolí této myšlence byť jen malinkou možnost

realizace. Parkujeme na překrásné louce, poměrně už vysoko a jdeme prý na pěknou vyhlídku vzhůru.

Po půlhodince přicházíme na krásnou, menší louku uprostřed okolních hor a zeleně. V dálce je

vesnice a několik kilometrů viditelnosti celým údolím překrásného kraje Svanety. Napřed nás Ruda

zahrnuje překrásnými a napínavými historkami z jeho „boje o život“, neboť před lety se na protějších

vrcholcích společně s kamarádem dostal velmi blízko na pokraj smrti ve stěně a v náhlé změně

počasí. Jeho vzpomínky a výklad o okolní krajině je takovým dárkem nám všem a cítíme se teď jako

součástí dobrodružné knížky čtené dětem na dobrou noc jejich obdivovaným „tatínkem“ J

Posloucháme a já jedním okem pozoruji našeho milého průvodce, který stále nosí kameny na

rozbořenou zídku a skládá je zpět na místo. Připadá mi to velmi podivné a tak se ho nakonec ptám

proč to dělá? „Eto maja zemlja“, odpovídá klidným hlasem. „Cože??? Eto tvaja zemlja, kak eto

vozmožno, eto ty negovoril nam ??“ Vlastně úplně náhodou jsme se tedy dozvěděli, že právě za tímto

účelem „návratu ke kořenům“ nás Vacho sem vzal.

Co nás úplně dostává je nakonec i Vachovo vyprávění, neboť tyto louky a stavení patřily jeho dědovi,

který zde žil celý život a pásl dobytek. On by se do těchto míst chtěl moc jednou vrátit a navázat na

tuto tradici a život svého předka. Kdo ví, snad se mu to jednou podaří. Ve tváři je vidět, jak moc by

byl šťastný. Při sestupu dolů se Ruda s ostatními chtějí ještě zajet podívat na ledovec a na lanovku

vedoucí k protějšímu vrcholu, ale mě se tady tak líbí a chci opět zůstat chvíli sám, takže se rozhoduji

pro pěší návrat. Nechám se pak naložit po cestě, až se budou vracet údolím do vesnice. Navečer,

kdy se vracíme zpět, se nám podaří s naším přítelem a místním rodákem Vachem přemluvit lidičky

v jednom penzionu, kteří nám připravují výbornou polévku a něco dalšího na zub. Pár místních

pivínek nám také rozproudí energii a náladu, takže nápad Rudy „ještě za tmy vyrazit za bivakem do

hor“, bereme už vlastně jako samozřejmost. Zítra nás totiž čeká předposlední den, který chceme

využít k poslednímu treku k nedalekým vodopádům. Odpoledne už totiž musíme vyrazit směr Tbilisi,

neboť brzy ráno už odlétáme zpět. Cesta v noci a přes velmi kamenitou a dírami posetou cestu

je „jako již tradičně“ nekonečná. Po nějakých dvou hodinách průjezdu lesní džunglí stavíme na

mini-místečku, kde můžeme zaparkovat auto a je zde místo tak akorát na naše dva stany. Okamžitě

stavíme při svitu čelovek a uleháme, neboť Rudova hláška o ranním startu v 5hod zní zcela vážně.

12. den – 11.5.2013

Sice se ráno budím hlukem a slyším hlasy o tom, že kdo chce vyrazit, ať si pohne, ale nakonec mě to

nechává chladným. Však mi nic neuteče. Ještě tak hodinku ležím a vydávám se po označené cestě

zhruba hodinku za Rudou, Jitkou a Karlem. Cesta lesem je úžasná, vonící, plná energie a divoké krásy

hor a stromů. Dokonce nacházím po přejití řeky i malý horský srub. Na skalách pak potkám Karla,

který už prý dál nejde a pořizuje pár posledních záběrů. Tak jdu ještě pár set metrů a Ruda s Jitkou

na mě volají z nedalekého kamene, ze kterého je parádní vyhlídka na okolní vodopád. Společně

zapějeme pár písní, jíme pár drobností z našich posledních zásob a po hodince vyrážíme na cestu

zpět. Všichni dohromady pak ochutnáváme slavnou kyselku Borjomi, která tryská ze železitého

pramenu přímo z nitra země. Na to, jak tohle místo vypadá nevábně, je chuť této minerálky báječně

lahodná. „Sbohem krásná krajino hor a lesů Svanety, díky Vacho za skvělé zážitky a díky Rudo za

tento nápad na závěr naší cesty“. Do Tbilisi jedeme skoro celý půlden a protože se nám nechce hledat

něco daleko, úspěšně a za solidní peníz nacházíme prostřednictvím známostí Vacha penzionek přímo

ve Starém městě, uprostřed dění. Chceme totiž ještě na závěr do Baně, tedy do známých horkých

lázní, které jsou velmi vyhlášené. Tohoto rozhodnutí tedy vůbec nelitujeme, neboť jednak se parádně

prohříváme a myjeme. A také vidíme v akci místního maséra, který „fackuje“ Rudovo tělo, což měla

být speciélní masáž. No, vypadá to poněkud zvláštně, ale Ruda si to pochvaluje a nechává chlapíka

dělat na svém těle vše! Protože jsme vlastně poslední hosté, ještě si to záměrně prodlužujeme a

vůbec se nám z lázní nechce! Skvělá tečka za naší výpravou !!! Jako již tradičně Ruda s Jitkou vyrážejí

do víru velkoměsta a my s Karlem toho máme už dost a tak zůstáváme na pokoji v penzionu. Naši

přátelé letí do Prahy již brzo ráno a tak vstávají už kolem 2hod ráno. Loučíme se tedy za ranní tmy

a srdečně se loučíme. My s Karlem máme spoustu času, který využíváme na báječnou snídani ve

Starém městě a poslední chléb Lavaš a kávičku

Epilog:

Myslel jsem si, že na svých solo cestách, nebo společně s přítelem Karlem toho zažíváme naplno a mnoho v rychlém sledu. Ovšem nutno podotknout, že tempo a někdy až vyčerpávající náplň Rudových nápadů je ještě o nějaký ten level výš. Jeho nesmírná touha a výzvy neustálých přesunů a hledání zážitků je nekonečná. Je dobré se na těchto vlnách někdy nést, je vždy dobré na nich ze všech sil pádlovat a je také dobré zkusit si to někdy proti nim. Co je však bez diskuzí jasné – kamarád Ruda Švaříček je osobnost neobyčejná, plná inspirací a tužeb, které nejsou jen naplňovány, ale většinou daleko přeplněny. Jak by řekl klasik: „A vvvvoo tom to jee!“

Díky všem členům výpravy za báječnou společnost a někdy zase ahoj na cestách.