CESTA NEJEN ZA GORILAMI

Cestovní deník po Ugandě  5.1.-23.1.2011

 

Co bylo vlastně důvodem této cesty, respektive mého rozhodnutí cestovat do černé Afriky a vlastně přímo do jejího srdce – Ugandy? Jako vnuknutí mi posloužil krátký článek, kdy jeden z autorů popisuje svůj neobyčejný zážitek s horskými gorilami, kdy se ho nakonec jedna z nich, přímo v džungli dotkla. Říkal jsem si, že zážitků z cest mám opravdu mnoho. Hlavně těch s lidmi, event. s přírodou té konkrétní země, kde se pro mne zpomalil čas a já si mohl vychutnat ten slastný a vždy vzrušující pocit cestování zajímavými místy naší krásné planety. Ovšem opravdová zkušenost s divokými zvířaty, potažmo s těmi, které jsou silné a tzv. člověku nebezpečné – to by pro mne byla zcela nová situace.   Situaci můžeme v klidu pojmenovat – VÝZVA. Jelikož cestování po Africe je co se týče dopravní situace poněkud komplikovanější, na doporučení velmi milé majitelky CK Stella p. Stellové, bylo nakonec ujednáno zapůjčení terénního vozu i s místním průvodcem. Byť se téměř vždy pohybuji po dané lokalitě místními dopravními prostředky a jen velmi nerad využívám služeb a nabídky CK /vlastně vůbec/, tohoto rozhodnutí jsem v žádném případě nelitoval a ušetřilo nám to velmi mnoho času a energie, kterou jsme mohli věnovat přímo tomu, co nás lákalo.

Také složení naší výpravy tentokráte bylo odlišné od mého „zaběhnutého“ zvyku cestovat s dlouholetým kamarádem Karlem. Toho gorily nelákaly a už v létě 2010 kul plány Asijské. Nu což?! Oslovím někoho dalšího, neboť úplně samotnému se mi nechtělo a náš zamluvený Land Cruise byl pro 4osoby. Naše skupina se nakonec „namíchala“ v zajímavý koktejl dle neznámé receptury a doporučení druhého člena výpravy – Jardy. Ten sice není barmanem leč výtečným hercem. Nicméně jeho kolega z divadla Viktor i Domažlický dudák s buldočí vůlí půstovat Milan byla slibně doplňující se trojka.

Už na počátku byla však ve větru zcela zásadní otázka. Jedeme do potencionálně velmi nebezpečné země, co se malárie týče a my všichni jsme odpůrci očkování a „nevěřící“ v otázkách preventivní léčby antimalariky. Neboť naše těla jsou nám více než drahá a v rámci neoblíbené „prevence“ si proto nechceme „zasírat“ svoje tělo chemikáliemi, které mají zpochybnitelný význam. Naše rozhodnutí po pečlivém zkoumání všech možných informací a hlavně našich vlastních pocitů tedy znělo – žádné očkování, žádné pilule, žádný strach. Zakoupili jsme velmi kvalitní a silné repelenty a krémy. Do stanů pak moskytiéry. A jako zásadní medicínu nejen v boji proti komárům, ale spíše proti žaludečním a jiným problémům jsme zvolili vypálené koncentráty plodů různého ovoce z naší matičky země. V mém případě vínovice a 5let na sudu zrající moravský koňak. Jarda vzal špičkové výrobky kamarádů paličů a vinařů Machálka  a Nováka, Viktor kvalitní slivovici a Milan pro zasmání a pobavení nás všech Marhuľovici z obchodní sítě, která sice měla parametry nápoje /tekutina/, ovšem ani zdaleka nesplňovala parametry antimalarické, či protisračkové prevenceJ Jako jeden z hlavních bodů účinné prevence mi bylo sibiřskou šamanskou Anisjou doporučeno udělat pokud možno na vysoké hoře ochranný obřad. A protože ještě v tuto chvíli (2měsíce) po návratu nám nic není, troufám si tvrdit, že tento předpis a naordinovaný lék byl účinný a šetrný zároveň.

Kluci letěli z Prahy, já z Vídně neboť to mám, co by kamenem dohodil. Navíc cesta ze Znojma vlakem až na letiště je luxusní. Úspěšně jsme se potkali na letišti v Istanbulu, kde bylo mezipřistání.

Odtud už směr Entebbe /letiště v Ugandě/ a huráááááá za dobrodružstvím.

 

5.1.2011

Během cesty jsme se špičkovali, co asi budeme dělat, až na nás nebude nikdo čekat a ve 2.00hod ráno se budeme potácet 30km od hlavního města Kampaly, uprostřed afrického mumraje. Spolehlivost služeb CK Stella i místní Gorilla Tours se ukázala jako výtečná. Řidič nás odvezl na dospání do jejich vlastního hotelu nedaleko letiště a tak jsme mohli alespoň na chvilku zamhouřit oka, než se servírovala v 8hod snídaně.

Při snídani se zdravíme s naším průvodcem Ronym, který bude po celou dobu pobytu /18dní/ s námi. Špekulujeme nad mým plánem, kterým směrem vyrazit a co všechno za ty necelé tři týdny stihnout. Moje představy a plány vzaly za své již na počátku, neboť kvalita cest je opravdu pochybná a přejezdy „pouze ve dne“ /v noci se jezdit smí jen ve městech/značně natahují počty hodin trávené v autě. Nakonec se usnášíme s kluky a průvodcem, že nepojedeme k severu do NP Elgon a zamíříme ihned na severo-západ směrem k Murchison Falls.

Druhé, daleko horší překvapení nás čeká při výměně místní měny. Neboť teprve tam se dozvídáme, že vstupy do Národních parků nejsou v Ugandě pouze paušální, ale za každých započatých 24hod se účtuje stejná cena – tedy např. 30-40USD/den. Což celkem zásadně změnilo náš finanční plán a samozřejmě i náladu, neboť bylo jasné, že se nám výlet tady poněkud prodraží. Sice jsem nastudoval spoustu materiálu včetně průvodce z ČR a Anglie a trávil u informací a deníků od různých lidí hodiny, ovšem tato záhadně skrytá informace mi úplně uniklaL

No co se dá teď už s tím dělat?! Důležité je, neztratit pozitivní myšlení a naladění. Jinak bychom se trápili a zbytečně promrhali úžasnou příležitost poznat tuto krásnou zemi, byť za dražší peníz než se čekalo.

Po cestě naší terénní Toyotou /teprve později jsme velmi docenili změnu z osobního vozu na tento terénní stroj jedoucí kdekoliv/ stavíme u trhovců prodávající ovoce přímo u silnice. Rony vybírá zkušeně zralé ananasy, manga a banány. Samozřejmě že jejich chuť a kvalita je nesrovnatelná s ovocem, které je k dostání v našich obchodech.

Na cestě se rozhodujeme zastavit v soukromé nosorožčí rezervaci – Ziwa. Cena po mírném smlouvání je 25 USD/os. + 10.000Šilinků/os. za kempovné. Rezervace je velmi poklidná a přátelská, navíc kromě manželského páru ze Švýcarska /putujících napříč Africkou již rok/, zde není nikdo. Poprvé stavíme firemní stany, které jsou mimochodem velmi komfortní a pohodlně velké. Nakonec jsou součástí výbavy i molitanové matrace, tudíž naše karimatky zůstávají po celou dobu pobytu nerozbaleny. Stavěním stanů se poněkud zlepšuje a čistí naše mírně pošramocená nálada v důsledku nepříjemných zpráv ohledně finančního plánu. Notnou měrou k tomu přispívá i naše návštěva nosorožčí rodinky, neboť naše pozorování z cca 15-30m je jedním slovem – úžasné ! První kusy tohoto výjimečného zvířete, které na území Ugandy bylo totálně vyhubeno, byly dovezeny z Tanzanie v 90tých letech minulého století a majitel rezervace vychovává stále nové nosorožce, kteří následně putují na další místa země. Průvodci nás zavedli k samici s ročním mládětem. V tomto přirozeném prostředí je jejich nálada a uvolněný pohyb na hranici zvířecího „baletu“. Tato více než 2tunová zvířata sice se špatným zrakem, ale s vynikajícím čichem a sluchem, se neustále pohybují s tlamou u země hledajíce šťavnaté trávy. Denně spořádá dospělý jedinec mezi 150-200kg. Mládě si pojednou mručivým pískotem vynucuje na matce odchod ke kojení, takže naše návštěva u krásných nosorožců končí. Dále je musíme nechat o samotě a v klidu. Pouze průvodce je v jejich přítomnosti 24hod denně. Střídání jednotlivých lidí z ostrahy je prostřednictvím vysílačky po několika hodinách. V celé rezervaci Ziwa jich je devět, včetně obřích samců kteří se drží o samotě a pouze jednou za 3 roky přicházejí k březím samicím vykonat rituál rozmnožení rodu. Těhotenství trvá u samic 2roky.

Velmi vtipná vložka se odehrává při přesunu autem po buši. Rony najednou zastaví a říká něco o divném polštáři, který visí na stromě za autem. Prý při přejezdu tam nic nebylo a najednou ve zpětném zrcátku vidí světlý polštář. Vše se ale rychle vyjasnilo, neboť Milan ho položil vzadu na rezervu s tím, že ho na sluníčku vysuší. Milému polštářku se však chtělo cestovat až sem, kde se zachytil na trnovém keřiJ

Po chutné večeři a několika ještě chutnějších pivech odcházíme směrem k našim stanům, které jsou pouze za ostnatým drátem. Najednou šeptá ozbrojený ranger  abychom si dávali pozor, neboť těsně u našich stanů je obrovský samec, který přišel ochutnat sladkou a čerstvou travičku v okolí. Při svitu měsíce a hvězd tak máme výjimečný zážitek pozorovat nosorožce ze vzdálenosti několika metrů. Opravdu překrásné zvíře a náš skvělý zážitek a štěstí něco takového spatřit, nadobro mění naše počáteční rozpaky a atmosféru.

6.1.2011

Jakýmsi ranním rituálem je naše ovocná snídaně složená z výtečných ananasů a manga. Ziwu opouštíme a zanecháváme po sobě zakoupenou cihličku „podpory“ místním nosorožcům v restauraci. Nezbytná je vlaječka a text: „Milí nosorožci, kupujeme vám cihlu eidamuJ“.

Na cestě směrem k nejstaršímu NP v Ugandě – Murchison Falls zastavujeme v Masindi pro pár věcí, které se budou na cestě hodit – termosku na čaj, box na ovoce a jídlo. Vstupné do NP je opět 30USD na osobu a den + 30.000 Šilinků za auto a 5.000 Šilinků za řidiče. Po cestě sledujeme už z otevřené střechy auta různé druhy antilop, opice a spoustu prasat bradavičnatých. Ty jsou velmi srandovní, neboť se pasou tak, že klečí na předních nohách a pohodlně rypákem škubají trávu. První z velkých zážitků přichází se vstupem k vodopádům Murchison falls. Zde se 100m široký Nil řítí do soutěsky desetinásobně užších skal a hřmí jako při obří bouři. Natáčím pár záběrů, fotím a pak s Viktorem vstupujeme na kraji zátoky do teplého veletoku. Ale jen na kraji, protože i tam je síla valícího se živlu tak velká, že by nás bez větších problémů schlamstnul o kousek dále sebou. Cítím se na začátku jako na relaxační proceduře, v jakési obří vířivce. Voda bouří podél mých ramen a při vstupu po čtyřech na místo s kameny mi podráží všechny údy. Nakonec nacházím prohlubeň, do které sedám a nechávám se bičovat a masírovat tímto Africkým veletokem. Voda okolo se řítí velkou rychlostí do níže postaveného Albertova jezera.

Najednou mne napadá zaposlouchat se do vody zanořením hlavy dozadu. Nadechuji maximální objem plic a zakláním hlavu do bouřícího živlu. Ukázalo se to jako skvělý nápad, protože v mžiku i přes zavřené obě oči probleskují ke mně sluneční paprsky a odehrávají divadlo jako při ohňostroji. Tentokráte ale podvodním. Zcela zřetelně cítím tu neuvěřitelnou sílu slunce, světla, kamenů, vody, světa. Určitě dobrou čtvrt hodinku se stále nadechuji a opět zakláním hlavu do hučící vody, která aktivuje všechny moje smysly a vytváří tohle krásné hlubinné divadlo. Křičím vzrušením a štěstím, neboť tento neobvyklý zážitek z přímého kontaktu pravody Nilu a praotce Slunce zelektrizoval celé tělo a mysl. Uvědomuji si tu sounáležitost a propojenost všeho se vším. Je to nádherné, mocné a věčné. Nakonec při svačině, už v kruhu přátel se mně zmocní taková síla emocí a energie z tohoto krásného žážitku, že propadám automaticky ve skutečný pláč. Kameny a voda mi totiž velmi připomněly moje spojení a pocity se všudypřítomnou energií, kterou máme doma na zahradě v našem medicínském kruhu. Shodou okolností, ten jsme dostavěli pár týdnů před naším odletem do Ugandy a už při přípravě a braní kamenů do rukou, mi obě moje končetiny úplně brněli energií. Také při stavění tohoto kruhu a při vztyčování kamenů se mě zmocnila stejná energie a síla, jako tomu je v tuto chvíli, několik tisíc kilometrů daleko od domova.

Večer příjemně kecáme a večeříme v místní restauraci. Všechno jídlo je výborné. Na zítřek máme v plánu výlet lodí a pozorování zvířat ve volné přírodě.

7.1.2011

Vstáváme již s prvním rozbřeskem, což je zde kolem rovníku po 6h. Je velká škoda, že zrovna když je tady tak příjemné teplo den je tady dlouhý pouhých 12hod, neboť kolem 19h už je zase tma. První trajekt nám uplaval přímo před nosem a tak čekáme zhruba 30min, než se přes Nil vrací zpět pro další várku automobilů a lidí. Cena převozu je 30.000Šilinků. Cest křižujících NP Murchison Falls není mnoho, vlastně se jedná o okruh, který je protnut 3 cestami přes celý Národní park. Ten je nejstarším NP v Ugandě a také největším /cca 70x50km/. Poprvé se dostáváme do volné přírody parku, kde po vyklopení střechy můžeme sledovat savanu a máme-li štěstí i vidět zvířata ve volné přírodě. Záběry z televizních dokumentů, kdy se auta volně pohybují cestou necestou, zde nepřichází v úvazu. Můžeme se pohybovat pouze po vyjetém okruhu. Přejíždíme menší vrcholek a už z dálky vidíme ladnost a krásu dlouhonohých žiraf, které se pasou nedaleko od nás. Dále se kocháme pohledem na buvoly a několik druhů antilop. Několik slonů máme docela blízko auta a tak můžeme pozorovat krásnou symbiózu ptáků a obřích slonů, kteří je nesou na svých zádech, a ptáci jim provádí hygienu a deratizaci kůže. Skvělým zážitkem se pro nás stává krátká „ilegální“ zastávka 50m od cesty, kde již vidíme parkovat auto. Rony už bezpečně ví, že je tam něco zajímavého. A opravdu, pod stromem odpočívá již s ulovenou kořistí lvice. Pár snímků, natočit a čop-čop /v místní řeči znamená jedeme/pokračujeme dále. Nakonec Rony zajíždí do části parku, kde se může opravdu jen z pořádným off-roadem, neboť cesta je plná hlubokých výmolů a děr. Oceňujeme zde naplno náš vůz, který nás přiváží sice z větší dálky, ovšem dalekohledem krásně viditelným stádům několika set slonů. Nádhera !!!!

Ve 12hod se vracíme ze safari zpět k převozu a po hodince oddechu nasedáme do lodě, která jede Národním parkem až pod vodopády Murchison Falls, kde jsme byli včera z druhé strany. Loď se snaží vždy u břehu přibrzdit, aby si člověk užil nezapomenutelné pohledy na desítky skupin hrochů. Je paradoxní, že tohle na první pohled neohrabané a klidné zvíře je pravým opakem. Při běhu dokáže vyvinout až 50km rychlost, je velmi obratné a zvláště ve vodě nemá protivníka. Také pro člověka je z celé palety zvířat včetně šelem, tím nejnebezpečnějším a za rok je v pouze v Ugandě zhruba 100případů smrti člověka způsobených hrochem. Jeho síla v tlamě je tak velká, že bez problémů překousne prý i krokodýla. Opět vidíme stáda majestátných slonů mávajících ušima a choboty. Dále pak prasata bradavičnatá, krokodýly, buvoly a stovky různých ptáků včetně krále všech králů – nádherní orli bělohlaví, kterým se zde říká seafish eagle / orel mořský/. Z těch jsem opravdu skoro nejvíc hotový.  Jejich krása, síla, rychlost a ladnost je nesmírná. Také se mi poštěstilo, když jeden z nich letí docela blízko nad mojí hlavou, neboť jsem se přesunul k lepším záběrům na střechu lodi. Na okolních stromech jako bílé majáky, strážci, jich sedí desítky a skvostná kombinace bílé hlavy přecházející od hrudi po hnědou barvu až k černým křídlům nás provází vlastně po celou cestu pod vodopády. Grandiózní podívaná na řítící se vody Nilu z výška cca 40m úzkým korytem vrcholí klidnou přeměnou bouřícího živlu v pomalu plynoucí veletok. Ten se vlévá do jezera Albert a ještě několik kilometrů od vodopádu je na hladině bílá pěna. Celý večer si povídáme o tom, co všechno jsme viděli a jaké krásné vzpomínky a pocity v nás zůstaly.

Také kujeme plány na zítra, neboť nás čeká poměrně dlouhý a náročný přesun na jih až do Fort Portal. Konečně jsme také vyburcovali místní /tentokráte kuchaře/ obyvatele k nějakým písním. Je to pro nás poměrně velké překvapení, neboť výlet do Afriky v nás vyvolával logicky pocity neustále tancujících a zpívajících domorodců, čemuž tak bohužel ale není.

 

8.1.2011

Už za tmy začínáme znovu balit a po naložení posledního batohu za obzorem vykukuje slunce s krásnou září na nebi.

Už tak zářivý pohled ale nebyl na pár vrtných věží, plot a spoustu nákladních aut, které jsme uviděli těsně před výjezdem z parku. Bohužel i sem dorazila „neviditelná“ ruka trhu a člověk „dobyvatel“. Přímo uprostřed překrásného Národního parku se všemi zvířaty a krásnou přírodou staví Čínská naftařská společnost ropné vrty, které přímo povolila Ugandská vláda. Respektive ti potentátové, kteří inkasují obrovské peníze a provize o kterých zde každý ví. Jen strach je velký a nedovoluje zatím nikomu, něco s tím udělat.

V průběhu dlouhé cesty se dozvídáme mnoho ze života v Ugandě. Rony odpovídá na naše otázky a tak víme, že v této zemi neexistuje žádná podpora ze strany státu pro zdravotnictví, hledání či podpora v nezaměstnanosti, či další sociální programy. Veškerá péče z řad nemocnic, či soukromých lékařů je hrazena hotově pacientem. Velmi malá je i podpora ve školství, takže v důsledku velmi nízkých platů je úroveň ve státních školách nízká. Dalším velkým problémem je politický systém a vládnoucí garnitura. Zrovna za několik dnů by měly začít v Ugandě volby, ale již dnes se ví, kdo vyhraje a opět bude vládnout diktaturní rukou bez zvláštního omezení. Opozice je pod hrozbou smrti, výsledky voleb jsou zmanipulované a sebemenší náznaky stávky, nebo protestů jsou zde řešeny radikálně. Stávkující do vězení na dlouhá léta, organizátoři a vůdci – smrt. Bohužel ani možnost studií a vypracování se od zdola nahoru, není možné. Na prestižních školách, které jsou velmi drahé, studují pouze děti vládnoucí garnitury a prominentů, kteří drží svým ratolestem teplé místečko. Korupce je obrovská a všudypřítomná.

Na druhou stranu musím ale poznamenat, že kamkoliv se hneme, jsou malé děti, které pečují po celý den o své nejmenší sourozence. Dokonce je nosí stále na zádech a přenáší na větší vzdálenosti bez jakýchkoliv problémů. O starší členy rodiny je vždy náležitě postaráno a požívají úctu a respekt všech. Otcův dům je v obydlené oblasti vždy uprostřed ostatních, okolo si pak staví svoje domy synové, popř. dalších otcových manželek. Naopak dcery jsou vždy provdány do místa ženichova domu. Cena, kterou platí nastávající manžel otci je odvislá zejména od vzdělání a dovednostech ženy. Může být vyplacena buď formou peněz nebo dobytka /např. 20krav a více/.

 

 

9.1.2011

Přesun z NP Murchison Falls do Fort Portal je náročný a zdlouhavý. Prašnost cesty je velká, takže při každém průjezdu protijedoucího auta musíme zavírat okna, abychom se nekrmili prachem. I tak však polykáme hezkou porci. Krajina se neustále mění a ke konci začínají kopce. Mění se i stromy a vesnice. Co však zůstává stejné, jsou děti neustále mávající a vysílající úsměvy.

Ve Fort Portal se zdržujeme jen na dotankování. Mimochodem je docela zábava pozorovat motorky nebo i auta, které čepují třeba jeden litru benzínu. Zřejmě na nějakou frajeřinu či dojetí do sousední vesnice. Prostě na to lidi nemají, ale kdo má alespoň nějakou kraksnu, ten jede.

Po 8hodinách jízdy konečně přijíždíme do Chimpee camp, vzdáleného asi 40minut jižně od Fort Portal. Jedná se o překrásný, koloniální styl budov uprostřed čajovníkových zahrad. Jednoduše popsáno – nádherné místo s desítkami různých květin, zeleným pažitem a zázemím pro stany i bungalovy na vysoké úrovni. Cena je paradoxně jako všude jinde – 150.000šilinků /150kč na den ve vlastním stanu/. Stavíme je nedaleko nádherné a staré akácie s větvemi porostlými další kvetoucí liánou. Poprvé se vlastnoručně dotýkám čajovníkových lístků, které jsem ve svém Voňavém krámu tolik let prodával a ještě více včetně čajovny jsem z nich připravoval lahodný čaj. Na čajových plantážích okolo je již od ranních hodin /kolem 6té se přivolávají pracovníci zvonícím zvukem / rušno.

Čajové lístky se po sběru hromadně odvážejí z určeného místa /přístřešek u cesty/do nedaleké čajové továrny, kde se zpracují a prodávají. Zcela mimo smysl nám připadá skutečnost, že všude kam přijedeme je k mání na objednávku pouze pytlíkový čaj a tento sypaný skvost rostoucí všude okolo prostě není. Podobné je to i s kávou, která je zde druhou nejčastěji pěstovanou plodinou. Zákazník dostane všude rozpustné Nescafé, ale třeba místní čerstvě upraženou kávu ani náhodou. Dokonce si v restauracích všichni myslí, že právě turisté vyhledávají a chtějí ty pytlíkové sračky a rozpustné prášky nazývající se káva! Po dlouhém vysvětlování se nám přes Ronyho někde více, někde méně daří objednat místní čaj a kávu. Nakonec nejlepším způsobem se ukázal nákup čaje a kávy v marketu a objednávka pouze horké vody, tudíž lahodný a kvalitní nápoj si děláme sami.

Po večeři debatujeme nad plánem, kam vyrazíme zítra. Jarda s Viktorem by rádi na program v bažině, kde jsou s průvodcem vidět různé druhy opic a ptáků. Já bych rád vyrazil už konečně někam sám bez průvodce, protože sezení v autě a malý pohyb se mnou pěkně šije. Mám radost, že jsem měl čas si trošku pocvičit s krásným výhledem na čajovou zeleň v okolí. Naše debata se nakonec mění v zajímavou, byť pro mne ne příliš příjemnou diskuzi. Jarda si totiž myslí, že příliš tlačím na pilu a snažím se Ronymu vnucovat svoje představy a plány ohledně programu. On by raději vše nechal na něm, důvěřoval by jeho návrhům a podřídil by se. Naopak já přiznávám, že se snažím spíše věci organizovat a vymýšlet sám. Není mi to samozřejmě vůbec příjemné, poslouchat výtky a kritiku. Přeci jen nesnažím se udělat si program jen pro sebe, ale už od začátku beru na sebe zodpovědnost za spokojenost a zážitky pro ostatní kluky. Rozhoduji se přesto nereagovat a neargumentovat proti.

Musím také přiznat, že po chvíli vnitřního boje a přemýšlení nakonec docházím k závěru, že přeci jen je občas můj přístup nedobrý. Je pravdou, že někdy ani nenechávám prostor dokončit druhé myšlenku a záměr cosi sdělit. Po nějaké době společných plánů na zítřek se nakonec atmosféra uklidňuje a u obřích keramických kamen na dřevěné uhlí, které sálají příjemné teplo a energii prožíváme všichni příjemný večer. Nakonec se objeví i vdova po bývalém majiteli /Švýcar/, která spravuje celý kemp a stará se o jeho chod. Dívčí obsluha je zde velmi příjemná a hlavně Jardův nekonečně vřelý přístup k lidem je i zde odzbrojující. Holky jsou z něj paf a pro všechny je to vlastně velká škola „přístupu“. Rozhodnutí na zítřek je jasné. Jarda s Viktorem jdou do lesa a bažin za opicemi a my s Milanem půjdeme, kam nás nohy ponesou do okolních kopců a k nedalekému jezeru.

 

10.1.2011

Se vstáváním to dnes nepřeháníme, protože program je velmi pohodový. Kluci vyrážejí s průvodcem a my jdeme s Milanem po prašné cestě asi 2km, když mne začínají vábit čajové plantáže. Překrásné zelené keře s božskými čajovými lístky vedou až k okolním horizontům a odtud pokračují dále, kam až oko dohlédne. Sběrači od časného rána češou zelený poklad do proutěných košů, nebo rovnou odřezávají celé keře srpem. Do strmého kopce mezi čajovníky stoupáme s Milanem, abychom viděli z blízka práci a eventuelně si i něco vyzkoušeli. Země všude v Ugandě je velmi výživná a úrodná, takže některé plodiny rodí i 2x za rok. Čaji se zde výborně daří a sběr probíhá průběžně po celý rok. Například banánů je zde 7druhů a vyrábí se z nich jak kaše Matoke /příloha k jídlům/, tak i banánové víno či Gin. Na strmých úbočích hor je pouhý pohyb problém, natož pak kopání a práce zemědělců. Muži většinou připraví půdu vypálením dřevin a vysekáním. Na zorané půdě pak hospodaří ženy, které kopou velkými motykami, sází a sklízí vše, co se urodí. Obdělaná políčky jsou někdy i několik hodin cesty do strmého kopce a tak se stává, že lidé zůstávají v horách i několik dní, aby udělali co nejvíce práce. Ploty zde neexistují a tak předpokládáme, že krádeže jsou minimální, nebo žádnéJ

Bohužel ještě než stačíme dojít k česačům, přichází za námi hlídač, který naznačuje, že bez průvodce a povolení nejsme vítaní. Ach jo, zase ty pravidla o „organizovaném“ pohybu turistů všude mimo hlavní cestu, ale hlavně platit, platit, platit!  No nic, objednávat a platit za inspekci s průvodcem se nám nechce a tak odcházíme z čajovníkové plantáže a pokračujeme dále po cestě. Potkáváme spoustu umouněných dětí, které sbíhají z hor a už z dálky křičí: „Mzungu, mzungu“ /běloch, běloch/. Téměř všichni caparti jsou bosí, na sobě pár cárů starého trička. Nakonec odbočíme z cesty směrem k hliněným stavením a zahradám. Snad nás tady nikdo také nevyhodí. Obcházíme několik kopců a asi po hodince spatříme ceduli „Top of the World 250m“. Nu což?? K vrcholu světa bychom se měli podívat? Bohužel tak jako téměř všude vylézá odněkud klučina, který po nás chce za návštěvu vyhlídky vstupné – 10.000šilinků. Opět tedy odcházíme a jdeme k protějšímu kopci, kde už se v klidu kocháme pohledem na dvě jezera pod námi a krásnou, zelenou přírodu. Vytahujeme svačinku a klábosíme v horkém africkém dni. Při sestupu objevujeme díru v plotu s vyšlapanou pěšinkou směřující k jezeru. Nikde nikdo, jen v dálce chichotající domorodé děti, které nás bílé, vidí skákat do krásné a čisté vody. Předem jsme se včera ptali zda-li zde nehrozí Birhazzie /nebezpečná nemoc vyskytující se v Ugandě ve vodě/. Voda je nádherně osvěžující a po koupeli jsme jak znovuzrozeni.

Kolem druhého jezera, které je větší však nemůžeme najít správnou cestu skrze bambusový a rákosový porost. V tom nám dívka s dítětem na zádech ukazuje cestu podél skupiny chatrčí. Během chvilky se k nám připojí snad 20dětí, které po obdarování propiskami zapějí Ugandskou hymnu. Naznačujeme, že bychom se rádi dostali k silnici. Ikdyž to tak ze začátku v okolní džungli nevypadá a jímá nás mírná obava, nakonec nás caparti vyvádějí zpět na hlavní cestu, odkud to máme už nedaleko zpět do kempu. Po návratu už nás čekají kluci, kteří se spokojení vrátili z opičího výletu. Zpěvem rozveselujeme osazenstvo kempu a dobrá nálada se line až do pozdního večera. Zvláště po opětovné ochutnávce vypálených „medicín“ z domova. Dokonce jsme zapěli i několik ruských častušek ze školních let, neboť se seznamujeme s výborným chlapíkem /americký ambasador v Ugandě/ Trevorem a jeho rodinou, který byl na minulé štaci na dálném Ruském východě.

 

11.11.2011

Je zapotřebí pro všechny, kteří se vydají do Ugandy zmínit několik skutečností, které nás zaskočily. Některá pravidla nás i mírně či více nasírala, nicméně to je tak asi všechno, co člověk s tím může dělat.  Jak by řekl klasik: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme být proti, ale to je tak asi vše co s tím můžeme dělat!“ Takže je důležité co nejdříve se s danou situací smířit a neotravovat si život. Jednou z největších nepříjemností bylo pro mne omezení pohybu. Nejen v Národních parcích, ale také i v okolí měst si musíte na pěší výlet do okolí najmout místního průvodce. Do vesnic na tzv. village walk, do hor a lesů zase na forest walk apod. Turista se „smí“ samostatně pohybovat pouze po hlavní cestě a to ve směru tam, či zpět od svého ubytovacího místa /hotel, penzion, kemp/. Část sumy jde prý místní komunitě /vesnici,škole apod./, část průvodcům, kteří zase mají práci a část úřadům, tedy státu. Pro mne jako člověka milujícího právě svobodný pohyb a hledání míst a zajímavostí po svém a svým způsobem, je to opravdu nemilé překvapení. Kluci se s tím srovnávají lépe a rychleji.

Při ranním rozbřesku nás opět vítá překrásný a hlasitý ptačí koncert. U nás doma je teď v čase zimy, zrovna ptačí přestávka, takže zde si to různobarevné švitoření náležitě užíváme. Po snídani hned balíme a při loučení se s námi děvčata dojímavě loučí. Některá jsou téměř na pokraji pláče a nechápavě se ptají, proč už odjíždíme, když se nám tady tak líbilo a jsme tak fajn.

Do měsíčních hor Rwenzori, resp. k úpatím jejich štítů přijíždíme po pár hodinách a Rony vybral výborný a klidný mini-kemp Ruboni ve vesnici Ibanda za 4000šilinků na osobu. Přímo do NP jsme se rozhodli nejít, neboť nehorázné vstupné 40USD za každý den + drahý průvodce + drahé kempovné se nám nechce platit. Opět si tedy vybíráme z nabídky kempu, kde jsou ceny poloviční, byť se smíme pohybovat pouze na okraji hor a k vysokým štítům v NP Rwenzori se nedostaneme. Večerní folklórní vystoupení místní skupiny /10USD/os./ je sice strojené, nevalné úrovně a legendy k tancům poněkud zvláštní, ale muzika se nám líbí. Na zítřek jsme objednali horský a lesní trek /15+15 USD/, tak se už těšíme. Mimochodem večeře „uklohněná“ v přírodní kuchyni v několika málo hrncích přímo na ohni je výtečná a pochutnáváme si velmi.

12.11.2011

Měsíční hory Rwenzori jsou jedním z nejkrásnějších míst v Ugandě. Zejména ráno, kdy se teprve zvedá opar a hory nasvěcuje zlatá sluneční záře, se jedná o krásný zážitek. Průvodce nám dělá 25letý kluk Eli v rozvázaných odraných teniskách. Jsme upozorňováni na to, vzít si vysokou obuv a horskou hůl. Nejdříve se nám to nezdá, ale později sklízíme ovoce našeho rozhodnutí nepodcenit tuto nezbytnou horskou výbavu. To, že místní skáčou po horách mnohdy bosí a do kopců přes kameny a stromy se kolem nás jen mihnou, to je druhá věc. Po přebrodění řeky se svižně vydáváme do prudkého kopce přímo nad vesnicí skrze domorodé domečky a zahrady, které jsou rozesety až na vrcholky okolních kopců. Dnes bychom měli vystoupat ze stávajících 1600m.n.m. až do 2300m.n.m. Tedy nějakých 700výškových metrů. Cesta je téměř přímá, naše tempo neustále mírně klesajícíJ

Na zastávkách pozorujeme nádherné štíty 4500m vysokých hor. Ten nejbližší Jarda přejmenoval na Gorilu, neboť opravdu čtyři jeho hřebeny a vrcholy vypadají jako ležící gorila s hlavou, rukama a tělem.  Není to žádná fantasmagorická představa, opravdu je to krásná, kamenná gorila. Dokonce i Eli uznává její půvab a je překvapen, že ještě nikdo tuhle scenérii tak nepojmenoval a neviděl. Terén skrze obdělávaná políčka a vysoký porost je náročný a bonbónek přichází v závěrečném, hodinovém stoupání až k vrcholu. Jsme propocení durch, dýcháme jak lokomotivy, ale vždycky když se kolem nás „mihne“ babička s dřevěnou otepí, nebo dítě s plodinami, nebo někdo našeho věku se zátěží a bos, jenom nevěřícně kroutíme hlavou. Jo trénink je trénink hoši!

Po 4hodinách svižného výstupu jsme nahoře a poněkud schváceni odpočíváme. Zatím co Eli suchý, v rozvázaných hadrových teniskách se jen usmívá. Na vrcholu je kromě nás ještě paní s miminkem na zádech a její mladší přítelkyně. Motykou obdělávají a okopávají brambory. Tak nelením a přicházím v rámci družby a zábavy pomoci. Smíchy se mohou ženské potrhat. Když jsme se totiž ptali našeho průvodce Ronyho, co si myslí zdejší lidé o běloších. Bez přemýšlení odpověděl, že bílí prý nepracují a když už, tak jen v technických oborech, vždy mají peníze a když už prý pracují, tak používají na všechno jen stroje – no poučné….

Už od začátku naší cesty jsem rozhodnut na radu sibiřské šamanky Anisji v rámci udržení našeho zdraví /nic nebereme, ani se neočkujeme/ udělat obřad na vysoké hoře za náš pobyt, zdraví a šťastný návrat domů. Zde na vrcholku zapichuji naše horské hole, dávám do kruhu několik obětin /voda,jídlo,vypálená medicína/a žádám kluky, aby se připojili k naší společné motlitbě. Příjemné spočinutí a chvilky kdy každý může vyslovit a vyslat co chce je našim posledním okamžikem na tomto zeleném vrcholu.  Při sestupu do lesa, či spíše džungle jsme už obtěžováni muškami, kopřivami a také v menší bažině komáry. Díky Elimu však můžeme pozorovat Chameleony, protože jinak v rámci svého zabarvení jsou pro „slepce“ jako my, neviditelní. Necháme si je přecházet i po rukou a sledujeme jejích splynuvší barvu s naší kůží, posléze pak i košilí.

Uběhlo již 7hodin od naší cesty, my jsme poněkud utrmácení, jen Eli vypadá pořád stejně svěže. Vracíme se opět cestou přes jez do kempu a s chutí likvidujeme několik piv /nejlepší v Ugandě je značka NIL – není to voda ale pivoJ/ Rozhodujeme se jít vykoupat do nedalekého jezera, kolem kterého jsme šli a při tom přeprat v řece na kamenech pár našich špinavých hader. Voda je příšerně studená /odhad 13-15°C/, ale protože se tam čvachtají i místní kluci, nakonec tam vlezeme. Je pravda, že nás to opravdu probralo a vlilo novou energii do žil. Při praní se stáváme totální atrakcí pro všechny, kteří jdou okolo. Že by běloch a nad to ještě chlap pral svoje špinavé prádlo, to se tady jen tak asi nevidí! Možnost vydat se zítra na další horský trek k vodopádům zavrhujeme, protože počítáme s tím, že zítra se po našem dnešním výletě nebudeme moc hýbat. Naplánovali jsme si tedy cestu dále k jihu, do NP Queen Elizabeth.

13.1.2011

Tak ráno zase balíme a musím říct, že už v tom máme docela slušnou praxi. Navíc se špičkujeme ohledně kvality a rychlosti balení, neboť STAN Áčkový /Jarda-Viktor/ má neustále „neoprávněný“ pocit vítězné dvojiceJ STAN Béčkový, tudíž náš /Broňa-Milan/ se ovšem nechává vyvést z míry jen málokdyJ Naše špičkování  dnešního dne nemá význam, neboť Rony nás bere do kempu Nature Lodge, kde se našich zavazadel okamžitě chopí skupinka místních zaměstnanců kempu a kromě našich věcí nám vybalí a složí vše, co je potřeba. Dostáváme vtipné informace, že večer není radno chodit mimo kemp a po vyznačených cestách pouze s baterkou, protože zvířata /sloni a hroši/ se volně pohybují v okolním parku a občas si zajdou i přímo do kempu mezi stany.

Po nezbytné kávičce a obědě se vydáváme na první game-drive /jízda v džípu s otevřenou střechou a pozorování zvířat/. V průběhu 3hod vidíme buvoly, antilopy, bradavičnatá prasata, slony a různé ptáky. Bohužel v této části parku, která je také domovem šelem, nepotkáváme žádnou „kočičku“. Vracíme se chvilku po 19hod, kdy už se stmívá a jsme velmi překvapeni, neboť číšník nás „pucuje“ za nedochvilnost k večeři, která bylo objednána přesně na 19hod. Také servis se nám zdá až příliš přeuctivý a strnulý. Večeře je ovšem zatím nejlepší, jakou jsme v Ugandě měli. Také estetika na talíři je jako ve velmi dobrém hotelu. Vybrali jsme si i stolek u ohně s nádherným výhledem na jezero, tudíž romantika jak se patří. Jezero Edward s kanálem Katingo spojující další jezero George je opravdu krásné. Cena večeře je zřejmě adekvátní „standardu“ tohoto kempu a také větší turistické návštěvnosti z řad cizinců z celého světa. 27.000 Šilinků je našich cca 260,-kč. Po večeři se přesouváme k ohni a zpíváme s Jardou všechny možné písně, na které vzpomínáme. Vůbec celý tento večer je tak trošku vzpomínkový, neboť přes různé seriály a postavičky se nakonec dostáváme i k Večerníčkům našeho mládí. V kempu zjišťuji ještě bezpečnostní  situaci ohledně možného spaní v divočině v NP Queen Elizabeth. Také zde, stejně jako u Švýcarů ze Ziwy se mi dostává zpráv, že tato možnost zde existuje a není příliš nebezpečná. Musím přiznat, že možnost spát uprostřed všech těch zvířat a přírody mne velmi láká. Kluci jsou zatím k této možnosti neutrální a jako docela často říkají, že je jim to jedno, anebo že se uvidí. U ohýnku se okolo půlnoci ozývá docela nedaleko chraptící hroch a za chvíli zase troubící slon. Vypadá to, jako by byli hodně blízko a vyvolává to u nás šimravý pocit na zádech. Na druhou stranu si ale tak trošku přejeme, aby se přišli podívat až k našemu ohni. Ranger, který hlídá a sedí  s námi u ohně totiž říkal, že je to běžné a není žádný problém. Navíc prý do stanu ani divoká zvířata nejdou, samozřejmě pokud tam člověk nemá něco dobrého. To je pak průšvih. Například slon cítí pomeranče až na 15km a je schopen udělat z auta, aby se dostal k dobrůtce, sešrotovaný kus plechu. Spát tudíž jdeme s mírným napětím a očekáváním večerních návštěvJ

14.1.2011

V době kdy vylézáme na ranní game-drive /6hod/ je ještě tma, ale za půlhodinky si to přímo v parku již uháníme k „lovům beze zbraní“, jen s dalekohledy a foťáky. V této části NP by se měli vyskytovat lvi a leopardi, tedy kočky lákající nás nejvíce. Téměř do oběda jezdíme křížem krážem přes vyznačené cesty /jinudy se nesmí/a vidíme zvířat poměrně dost, bohužel šelmu žádnou. Jen ranní přeběh hyeny přes naši cestu byl prvním a posledním záchvěvem špičatých zubů. Jsme z toho všichni myslím trošku přešlí a zklamaní, což se projevuje i v náladě při rozebírání dalšího programu na tuto noc.

Vyslovuji několikrát svoje přání a zájem přesunout se do divoké buše a nocovat mezi zvířaty. Klukům je to prý jedno, jen Viktor by také rád absolvoval tento neobyčejný zážitek a zkušenost. Nakonec trošku rezignuji a nechávám věci plynout. Po svačince Viktor navrhuje rychlé balení stanů teď a po dalším safari game-drive, okamžitý přesun k místu, určenému pro večerní kempování mimo hlídané a označené kempy. Tedy – DIVOČINA /camp side 1,2/. S balením nám opět pomáhají kluci z kempu, takže nám to netrvalo ani půlhodinku a už uháníme ke kanálu Kasiongo, kde máme naplánovaný nezapomenutelný výlet lodí podél kanálu a pozorování zvířat z lodě. Ta pluje po celou dobu nějakých 20,30m od břehu což je skvělé. Za cenu 15USD a po 3hod jízdě vidíme opravdový a nefalšovaný ráj zvířat Ugandy. Spousty slonů, hrochů a buvolů jsou vždy na jednom místě v počtu několika desítek kusů, někdy i více. Pozorujeme různé ptáky, antilopy, překrásné bělohlavé mořské orly, prostě nádhera.  Specielně pro mě jsou tito vládci obzorů jasnými králi, neboť v sobě spojují sílu, ladnost, svobodu, klid, ostražitost, rychlost ad. pro nás lidi tak těžko dostupné možnosti. Máme ke konci i štěstí, neboť vidíme přiletět na nedaleký strom jednoho orla s rybí kořistí v pařátech. U velkého stáda slonů zase pozorujeme, jaký obrovský respekt má slonice, která zatroubí, aby ostatní udělali volnou cestu k vodě pro její slůňata. Jako na povel se rozestoupí desítky hrochů a buvolů, kterým samotný slon ukáže, kdo je tady pánem. Jezdíme po řece zrovna v době, kdy všechna velká zvířata přišla k řece pít, tudíž naše oči lačnící po těchto záběrech dostávají snad kromě šelem vše. Kočky chodí samozřejmě k vodě většinou za soumraku, nebo v noci. Po překrásné plavbě si stejně musíme zakoupit lístek ke stanování v divočině, byť je to mimo kemp. Cena je obvyklá – 15.000Šilinků/os. Stále ještě nechávám prostor ostatním klukům k vyjádření, zda-li jdou do toho, neboť cítím jistou obavu a nervozitu. Milanovi je všechno jedno a Jardovi je poněkud zle, takže drží půst a moc nemluví. Viktora náš přesun do divočiny ovšem láká stejně tak jako mě takže nakládáme na střechu džípu dřevo na večerní oheň a jedeme. Překrásný zážitek z plavby a pozorování nakonec přeci jen rozptýlil poněkud omšelou náladu a tak věřím, že pro nás pro všechny se stane dnešní večer dalším krásným zážitkem na naší cestě po Ugandě. Ještě je dobré zmínit, že při nakládání dřeva opět potkáváme Trevora a jeho rodinku, který nás nakonec zve do svého domu v Kampale, kam můžeme zajít na návštěvu před naším odletem. Zdá se nám to jako dobrý nápad a tak si bereme kontakt.

Na místě Camp side 2 vybalujeme věci a ze vzdálenosti pouhých 40m nás zvědavě okukují sloni. Je to legrační, protože napřed to vypadalo, že jdou jen kolem nás, napojeni od řeky. Vidíme, ale i cítíme, že jejich zvědavost je poněkud větší než jen pouhá náhoda a mrknutí sloního oka na divné návštěvníky. Začátek našeho rozbalování moc nadějně nevypadá, neboť se nám při stavění našeho stanu láme železná konstrukční tyč. Což by znamenalo, že náš stan nepostavíme. Rony si ale dokáže poradit a vytahuje z auta delší pás pevné gumy, kterou zlomený svár omotáváme a zpevňujeme. Druhá darda přichází, když se svým super-novým americkým patentem /křemíkové křesadlo/, nedokážu vůbec rozdělat oheň, což jsem sliboval. Schválně jsem na tuto cestu pořídil nové, neboť ty co mám doma už jsou značně „jeté“, ale ouha! Doma mi to trvá pár minut a tady těsně před západem slunce a v divočině si ani po půlhodině nevím rady. Celý splavený tedy souhlasím, aby Rony zajel zpět do kempu pro sirky. Vrací se za chvilku /až později se dovídám, že je měl u sebe, ale trošku si mě vychutnal, co budu dělat/ a ukončuje moje a Viktorovo trápení, neboť ten jediný se snažil situaci se mnou řešit. K večeři si dáváme výbornou sušenou rybu, popíjíme vyteplená piva a naši medicínku /tentokráte meruňkovici/. Nálada se rapidně lepší, neboť je krásný večer plný hvězd a sezení u ohně uprostřed přírody se všemi těmi zvuky je báječné. Jen Jardovi je stále nedobře a odchází do stanu velmi brzy. Skvělé je hlavně to, že jsme zde úplně sami a nemusíme poslouchat zvuky ostatních lidí, kteří se vždy v kempu najdou. Řekl bych, že ikdyž se oproti mému očekávání a přání nedostavili žádní hosté z řad zvířat, ani jsme neslyšeli nějaké strašidelné zvuky odněkud z blízka okolo našich stanů, určitě na tuto noc nezapomeneme. Byla totiž taková krásně svobodná, privátní, tichá a divoká zároveň. V průběhu celé noci je to podobné, žádný „zvaný a očekávaný“ host se na návštěvu nedostavil, jen řev slonů a chrapot hrochů z dáli nám občas připomenul, že tam jsou. Ráno si ze mě samozřejmě kluci utahují, že kdybychom zůstali v minulém kempu, tak toho uslyšíme a možná i uvidíme více. Ale co, vždyť měli prostor to zablokovat a nakonec „byť mlčky“ souhlasili, tak se jim to snad také líbilo a budou vzpomínat a doma povídat – jak spali v divočiněJ

15.1.2011

Ještě ráno při balení se rozhlížíme, zda-li k nám někdo ze zvířecí říše nepřijde na návštěvu omrknout, jak se bílí lidé zjevili v divočině. Ani zvědaví sloni, ani nikdo jiný však nepřichází a tak odjíždíme dál. V Kihiki zastavuje Rony, aby nechal svařit v autoservisu prasklou železnou tyčku od stanu. Městečko do kterého vcházíme je typickým obrazem chudého Ugandského venkova. Bohužel co jediné nám vadí , není ani chudoba, ani „čistá“ špína. Je to ten odpadkový nepořádek s tisíci petkami, igelity a dalšími obaly od všeho možného. Parádním příkladem zdejší vynalézavosti jsou však groteskně krásné dřevěné koloběžky, vyřezané do všech různých velikostí a typů. Jedná se vlastně o malé nákladní stroje, na kterých se vozí menší zboží. Samozřejmě na nich většinou jezdí kluci, kteří si zřejmě jedině tak mohou přivydělat nějakou ten Šilink. Koloběžka je dost vysoká, přední kolo je ve větší výšce než zadní a klečí se na stupínku jednou nohou. Ta odrážecí má zase kromě pohybu za úkol držet balanc. Úžasné je odpružení předního kola, kde je dřevěný čep na pevné pryžové gumě /zřejmě z pneumatiky/, která zabraňuje tvrdým nárazům na nerovné cestě. Hledáme nějakou hospůdku, ale zrovna zde nevypadají ty místní příliš vábně a čistě. Nakonec vybíráme jednu restauraci s hotelem, který je zřejmě určen pro bohatší klientelu z řad místních obyvatel, nebo turistů. Je zde čisto, ale personál oplývá neskutečným nezájmem dost silně připomínající naši předrevoluční dobu. Adekvátně nezájmu je i tempo obsluhování, ale člověk se tomu může tak akorát smát. Plíživý pohyb obsluhy se nemění, ani když přichází najednou další skupina lidí a je téměř plno. Vzhledem k naší zkušenosti je to však jakýsi kolorit místních gastronomických zařízení. V jedné hospodě na cestě se nám dokonce stalo, že personál spal na osamělých stolech a nás si vůbec nevšímal. Bohužel jídlo z kuřete ve většině hospod je zatím stejné, jedná se vždy o 100let starou tvrdou slepici, jejíž maso se musí dlouho žvýkat.

Po velmi nerovné a děravé cestě plné prachu ujíždíme dále k jihu do Bwindy NP. Za další 2hodiny jsme docela vyskákaní a nažraní prachu. Naštěstí mírně sprchlo, takže prach od protijedoucích vozidel zeslábnul natolik, že nemusíme stále otevírat a zavírat okna. Nakonec se jemný déšť mění v docela slušný liják. Na cestě míjíme čajovou továrnu a tím pádem začínají i překrásné čajové plantáže se zeleným zlatem. Čajové keře nám voní až do auta a na svazích vypadají překrásně. Kopce NP Bwindy jsou velmi strmé a poseté až k vrcholům krásným zeleným porostem. Gorily už jsou zřejmě blízko, o čemž svědčí nejenom okolní džungle, ale i naše změna témat hovoru, ze kterých prýští natěšenost na chlupaté vládce pohoří Bwindy.

Před kempem opět potkáváme českou skupinu /už asi po 3 v průběhu cesty/, která byla včera na gorilách a prý byli 3m od vůdce skupiny /silverbacka/. Samozřejmě jako všichni ostatní jsou z goril nadšeni. Kemp je moc pěkný a na krásném místě přímo naproti zeleným svahům džungle. Cena standardní 15000Šilinků/noc. Servis kempu nám opět pomáhá se stany a zavazadly. U večeře, která je tentokrát mimochodem moc dobrá, se ptáme na gorily. „Občas prý si přijdou i do našeho skladu“, vypráví kluk z kuchyně. Jsou prý také vidět v okolních zahradách místních vesničanů, kteří musí v době úrody stavět hlídky a gorily zahánět, aby jim na políčkách něco zbylo. Území místní komunity je okolo řeky /nesmí se pít, neboť jsou v ní nemoci z uhynulých zvířat apod./ a vysoko do kopců až k hranicím NP. Před příchodem místních lidí /cca 100lety/, žili na tomto území pouze Pygmejové, kteří nazí lovili a sbírali lesní plody. Jedním z největších důvodů /kromě pytláctví/ proč došlo k dramatickému úbytku horských goril je skutečnost, že člověk začal vypalovat a osazovat rozlehlá území džungle, která byla právě pro gorily domovem. Taková jedna tlupa totiž potřebuje k životu několik km2 plochy a po příchodu dalších lidí se začalo gorilí území neskutečně zmenšovat.

16.1.2011

Večer se nám spalo výborně. Zde v horách už není omračující vedro a dusno. Naopak, horských vzduch je svěží a teplota odhadem 17°C. Krásné ráno je provázeno opět bohatým zpěvem ptáků. Zajímavé je, že na každém stromě jsou jiní a ozývají se tudíž při procházce kempem pokaždé jiné symfonie obyvatel stromů.

Po snídani platíme 15USD/každý a vyrážíme s průvodcem na village walk po zajímavostech v okolí vesnice. Stejně tak jako všude je prostě dáno, že turisté se nemohou pohybovat po okolí sami bez průvodce. Tudíž si musí najímat místní průvodce a tím pádem i platit. Chce se nám věřit, že snad nějaký ten avizovaný Šilink zůstane i místní komunitě a jejímu rozvoji. Naše první zastávka je v zahradách, kde se pěstují místní plodiny. Každý kousek země až k vrcholkům hor je obdělaný a něčím osázený. Většinou se pěstuje až 6druhů banánů, zelenina, ovoce, káva, sladké brambory a místní speciality kasava.

Naší druhou zastávkou je návštěva místního medicinmana. Děda se vyšňořil kozí kůží a kloboukem, aby nás stylově přivítal. Ve svém altánku nám ukazuje různé byliny na všelijaké nemoci a problémy se který za ním místní lidé přicházejí – vysoký tlak, žaludeční problémy, zácpa, dokonce i antikoncepce anebo naopak povzbuzení sexuálního apetitu. Jeho „zelená“ viagra prý funguje spolehlivě a během několika minut. O čemž svědčí i jeho zvednuté předloktí a známý, pumpující pohyb ruky. Menší rozepře nastala v našem táboře u vysvětlení ženské reakce na tuto bylinu. Medicinman nám ale vysvětlil, že také u žen jsou účinky spolehlivé a dokonce i „sexuální natěšenost“ je viditelná.  Velmi přívětivá tvář medicinmana a jeho výraz v obličeji, je poměrně odlišný od výrazu většiny ostatních domorodců, se kterými se setkáváme. Ty většinou nevypadají příliš šťastně. Naše dotazování na původní tradice, rituály a svatá místa také bohužel nenacházejí odezvu. Možná nám medicinman ani nechce tyto věci prozrazovat, nicméně dávné tradice jsou u všech obyvatel již dávno zapomenuty a přehlušeny křesťanskou symbolikou a náboženstvím. Po cestě mezi dalšími zahradami za námi opět uhánějí caparti různého věku a křičí klasické „Mzungu, Mzungu!“ /běloch, běloch/. Konečně tedy někoho můžeme podarovat našimi dalšími dárečky, které dětem dělají viditelnou radost.

Další zastávka na naší cestě je ochutnávka a banánová degustace. Nejedná se ale o koštování banánů, nýbrž produktů z těchto plodů – gin, víno a džus. Průvodce nás seznamuje s technologií při výrobě těchto nápojů, vlastně jediného možného alkoholu /kromě kupovaných/, vyráběných snad v každé chýši. Krátká degustace nakonec vyzněla v našem případě jednoznačně pro džus.

Kolem křesťanského kostela kde se odehrává mše, jsme se zatím jenom mihly s tím, že se vrátíme na zpáteční cestě, neboť nás čeká návštěva Pygmejů. Musím říci, že této jsem se již z domova poměrně obával, neboť téměř ve všech cestopisech byli autoři zklamaní, někdy až zděšení, jakou atmosféru a tvrdou realitu dávají setkání s Pygmeji. Maličkými lidmi, kteří kdysi v souznění s přírodou obývali okolní džungli a dnes /stejně jako severoameričtí  indiáni/ se potácejí u turistických cest opilí, zdrogovaní a žebrající o almužnu od bílého muže. Ostatně málo lidí si na rovinu dokáže přiznat, čí je to asi chyba. Důsledek a „ovoce“ jaké rasy jsou všechna genocidní neštěstí a likvidace jak přírodních národů, tak přírody samotné?!  Onen bílý muž /samo o sobě je zajímavé že žen se to téměř netýká/, strašidlo po jehož vyslovení se ještě dnes otřepou strachy mnohé „barevné“ děti ze všech koutů země.

Zde v Ugandě došlo s Pygmeji k tomu, že místní majetní a vlivní černoši se celkem rychle „přiučili“ od svých bílých učitelů jak to udělat, když nám něco nebo někdo nevyhovuje a stojí přes cestu našim plánům. Velmi úrodná půda je zejména okolo Národních parků, které jsou většinou sopečného původu a dávají úrodu i 2x do roka. Protože obyvatelstva je čím dál tím více a dobré půdy málo, začaly se přidělovat a přivlastňovat další pozemky na svazích nádherných zelených hor. Došlo nejen ke dramatickému úbytku přirozeného prostředí horským gorilám /kromě pytláctví největší důvod jejich skoro-vyhubení/, ale vyhnalo to z jejich domovů i nejmenší přírodní národ světa – Pygmeje. Vláda je okamžitě chtěla asimilovat /jak typické !!/ mezi obyvatelstvo a nutí je hospodařit na půdě. Jejich děti pod sankcemi zase nutí a vábí navštěvovat školu. Tam by se snad mohli přiučit tomu pravému způsobu dnešního života – vydělávat peníze a využívat všechny zdroje země. Kdyby alespoň Pygmejové dostali srovnatelné podmínky, ale to ne !!! Pár metrů té nejhorší půdy a starejte se sami otrhanci !!! Dokonce nám sám průvodce prozradil, že Pygmejové žijí úplně na okraji místní společnosti a když už ne opovržení, tak alespoň výsměch dokonce i od těch nejchudších Uganďanů je jim odměnou za jejich původ. Bohužel byť je to neustále táhne do pralesů /kam už nesmí/, vlastně už tam ani nemohou, neboť lovecké dovednosti ztratili a tak by tam nejspíš umřeli hladem. Jen pár stovek se jich ještě na území Střední Afriky nachází ve svém přirozeném prostředí !

Na vrcholku kopce na nás už netrpělivě čeká skupina 10ti dospělých a asi 15dětí. Jsou celí nesví a než vůbec představení začne /neboť průvodce mele zbytečnosti/, trošku nervózně jako před zkoušením ve škole podupávají všichni na místě. Když ale začnou zpívat a tančit, tak zíráme. Překrásné melodie a báječné rytmy doplněné jen o jednoduché bubínky a chřestítka nás úplně dostaly. Ti nejmenší nastaveni hned v přední řadě skáčou a typickým způsobem dupou do rytmu a zpívají spolu s dospěláky. Nakonec jsme se zapojili i my a tak pár desítek minut dupeme do rytmu s nimi a báječně se bavímeJ Také proto, na konci kupujeme každý několik drobných dárků /vyřezávané gorily, chřestítka, korále, dřevěný mobil atd./abychom těmto mini-lidem přispěli na jejich těžké živobytí.

Poté scházíme dolů ke křesťanskému kostelu, kde právě probíhá nedělní mše. Tak nějak v celkové atmosféře se odráží mírně nudná a povinná nálada tak zcela odlišná od veselých Pygmejů před chvílí. Snad jen domorodé tance a náznak přírodního temperamentu ke konci mše vybočuje z nepřirozeného křesťanství, které sem misionáři násilím přivlekli. Samozřejmě že naše domněnky a pocity nemají vůbec nic společného s averzí, nebo názorem na Ježíše, vůbec ne spíše naopak. Ovšem člověk, který se jen trošku dokáže vcítit do atmosféry a přirozenosti domorodých černochů musí uznat, že náboženství sem prostě nepatří. Zde byla a je přirozená víra a místní tradice. Bohužel, těch jsme už ale moc nenašli. V průběhu našeho village walk jsme ani po zeptání, ani vizuelně nenašli ani památku po domorodých tradicích, obřadech, místech a lidech praktikujících obřady či rituály.

Snad tou nejlepší variantou by bylo, kdyby existovaly, ale nám prostě z pochopitelných důvodů zůstaly nepoznané.  Nicméně celý náš výlet hodnotíme večer při prudkém lijáku v hospodě velmi dobře. Viděli jsme a poznali mnohé. Vydařený den zakončuji v rámci zábavy ohnivým flambováním místních banánů na naší vínovici. Když hoří na tepaném podnose za svitu svíčky okamžik je to téměř magický. I pracovníci kuchyně se přišli podívat a ochutnat a tak koštujeme, povídáme a smějeme se až do noci při několika lahvích dobrého piva NIL.

17.1.2011

Dnešní cesta okolo Bwindy NP až do Kisora je úmorná. Protože průtrž splavila kratší cestu, musíme objíždět hory delší oklikou o několik hodin více. I tak však jsme s přestávkami na cestě skoro celý den. Do Kisora /zlaté město/ dojíždíme po 15hod po cca 9hod a jsme téměř najedeni ze všudypřítomného prachu. Kisoro je plné lidí na ulících a černý mumraj je opravdu mimořádný. Téměř na dohled máme 4.200m vysokou sopku Muhawura, jejíž vrchol je zahalen obláčky bílých mraků. Na hranici se Rwandou se nachází tři vrcholy sopečných hor. Bohužel čas na trek nemáme, protože objednáváme na zítra výlet s průvodcem /jak jinak/ přes druhý kopec až k jezerům Mutanda, kde bychom chtěli vyzkoušet i projížďku na ze stromů vydlabaných kánoích. Večerní čas zabíjíme hraním poolu a testujeme dobré lahve Jihoafrického červeného.  Bohužel vzhledem k soutěživé povaze téměř všech hráčů se nakonec stejně tak dlouho dohadujeme o pravidlech, jako pijemeJ Nakonec kompromisy a možná že i africkou změnou pravidel se domlouváme jak řešit různé okamžiky šťouchů, včetně závěrečné pasáže – černá do díryJ U stolu ale trávíme skoro tři hodinky, takže ani místní nemají nárok na hru.

 

18.1.2011

Po vajíčkové snídani vyrážíme s průvodcem vstříc village walku. Thomas opět v roztrhaných teniskách a my jako kosmonauté na měsíci  – v pohorkách. Na horizontu ale musíme zastavit, protože Jarda se okamžitě vrhá na obří kameny, rozeseté podél hřebene až k vrcholu. Popisuje svůj pocit a nezvratný dojem výjimečnosti tohoto místa a energie zvonivých kamenů. Průvodce Thomas hovoří pouze o sopečném původu, kdy sem zřejmě dolétly z přilehlých kráterů mocných vulkánů. Tomuto vysvětlení se ale Jarda vzpouzí a spojuje energii kamenů a tohoto místa s podobnými dojmy z Peru /Macchu Picchu/. Údajně i Pražský hrad vyzařuje podobnou energii a existuje nemálo lidí, kteří mají z návštěvy podobných míst stejné pocity. Jarda říká, že také skvělé gorily nejsou na tomto místě náhodou a energie okolního pralesy vyrostlého na sopečných vyvřelinách silně působila a působí na tohoto neobyčejného tvora. Jedná se prý o strážce a ochránce energetické brány. Je totiž všeobecně známo, že horské gorily se vyskytují na naší planetě právě pouze na tomto malém území mezi Rwandou, Ugandou a Kongem. Proč právě tady? Proč jsou tyto nesmírně inteligentní bytosti tak podobné člověku právě zde? Na další sérii otázek můžeme možná dostat odpověď již zítra, kdy je navštívíme! Pochopitelně, spousta otázek zůstane nezodpovězených. Alespoň chvilkovým spočinutím na vybraném kameni, ale každý z nás může zameditovat nad otázkou a energií tohoto místa. Vybrali jsme si každý „svůj“ kámen a k překvapení Thomase usedáme na 5min v klidném spočinutí. Mě okamžitě najíždí obrázek kamenů, které se jakoby vynořily zpod zemského povrchu, přímo z kůry. Dále vidím skupinu pradávných domorodců s oštěpy, jak hledí k posvátnému vulkánu Muhawura. Je zajímavé, že v tom okamžiku sem z údolí doléhá k mým uším z Kisora zpěv a rytmické bubnování, které okamžitě roztancovává v mojí vizi domorodce stojící na stejném místě, kde se právě nacházím. Můj pocit je, že jejich tanec vyjadřuje úctu a posvátnost tohoto místa z minulosti, což se vlastně shoduje s dojmy, které nám popisoval Jarda. Tak kdo ví, jak to vlastně bylo?

Na vrcholku se před námi otevírá krásný výhled jak na Kisoro, tak i na druhou stranu k jezeru Mutanda, které je ohraničeno zelenými kopci, bývalými sopkami. Půda v okolí je nesmírně úrodná a všude jsou obdělaná políčka opět až do vrcholků přilehlých kopců. Thomas u jezera volá na protilehlou stranu, odkud během chvíle přijíždí na krásně vydlabaných kánoích domorodci. Lodě vypadají poněkud strašidelně, až téměř démonicky. Po nasednutí však vyjíždíme bezpečně na vodu a za zpěvu vodácké písně „Poplujem spolu tam dolu tou peřejí“ přejíždíme na ostrov uprostřed jezera. Mezitím se z oblohy spouští silný déšť a k domorodým chýším už běžíme skoro celí mokří.

Samozřejmě za doprovodu kopy dětí, které nás chytají za ruce a vlečou do prudkého kopce k přístřešku, jenž je jejich domovem. Děti jsou veselé, milé, umrousané s kusy hader na sobě. Samozřejmě bez bot, což je při pohledu na naše „obrněné“ nohy v pohodlných kotníkáčích tristní. Zvláště chůze po lávových kamenech nám i v botech dělá problémy, kdežto děti se nás snaží ještě tlačit do okolního kopce na vrchol. Při stoupání nám ještě stačí vyprávět o květinách a o okolí. Alespoň tak si to všichni vysvětlujeme, neboť nám věnují trvalou pozornost a našich rukou se drží jako klíště. Z vrcholu kopce, kde opět místní lidé okopávají svoje políčka, vidíme až do sousední Rwandy. Se skupinkou kopajících žen se fotíme a já samozřejmě zkouším tvrdost sopečné půdy, která je zde tak výživná, že se sklízí někdy i 3x za rok. Z vrcholu opět klopýtáme za doprovodu dětí, které nás přidržují, ač samy jsou bosy. Je to úsměvné a zároveň dojemné. O držení se našich rukou je přímo boj a jakmile se někdo pustí, nebo zaškobrtne, okamžitě se nasaje na volnou ruku další capart. Poté kdy jsme se rozloučili s domorodci z ostrova se opět ve vydlabaném „didjeridoo“ /jak vtipně pojmenoval Jarda loď z kusu stromu/přeplavujeme na druhou stranu a dáváme báječnou koupačku v čistém jezeře. Tento výlet byl opravdu skvělý a plný neobyčejných zážitků.

Navečer opět dobře večeříme a rozpoutá se ukrutný souboj v kulečníku, jehož některá pravidla jsou nám stále poněkud nejasná. Tudíž se sem, tam rozjitří poklidná hladina gentlemanského boje. Vše opět uklidňuje návrh o to, která dvojice ponese té druhé zítra batoh na gorily. Samozřejmě by to měla být ta, co prohraje další souboj. Tím se stávám já s Milanem, opět další sázka o kafíčko na letišti se stává zase naší kořistí. Různé sázky pak stíhají další a další hry, takže hra má náboj až do samého konce. Všichni už se nesmírně těšíme na gorily a naše očekávání je cítit ve vzduchu. Vlastně hrajeme kulečník až do noci pro to, abychom si nepřipouštěli možnost fiaska, neboť venku leje jako z konve a v případě opravdu velmi deštivého počasí a rozbahněného terénu je téměř nemožné uskutečnit náročnou cestu horským terénem až ke gorilám.

19.1.2011

Dnes přichází den D a já musím říct, že jsem jsa honěn myšlenkami, velmi málo spal. Navíc se v průběhu nočního lijáku ozvala ohromná rána a zvuk sypající se zdi někde nedaleko. Vše jsme pochopili ráno, když pouhých pár metrů od našeho stanu se 20m dlouhá kamenná zeď stavěná jen tak na sucho, zřítila jako domino.

Všechny věci jsme si sbalili už včera večer, neboť po 5té hodině už sedíme v autě a vyrážíme do hor za životním zážitkem. Cesta vzhůru po špatných cestách plné vody a bláta je dlouhá a klikatí se tisíci zatáčkami skrze NP Bwindy. Po 2hod jsme na místě – Mgahinga gorilla centrum, start všech výprav ke gorilám v této oblasti. Seznamujeme se ještě s našimi průvodci, ale také s dalšími členy naší skupiny Mikem z Rakouska a Sandy z USA. Je nás tedy celkem pouze 6, místo avizovaných osmi.

Na úvod dostáváme pár obecných, ovšem velmi zajímavých informací o horských gorilách a poté i nezbytné instrukce o chování mezi nimi a průběhu celé akce. Na území Ugandy, Rwandy a Konga se v části horského pralesa nelézá posledních cca 700ks chráněných goril. K dalšímu sčítání má dojít v příštím roce, tak jsou všichni zvědaví jak se jim daří a zda-li se zvednul jejich počet od posledního sčítání před 5ti lety. Gorily se mohou dožít cca 50let a každá rodina žije pod dominantním vedením vůdčího samce /silverback – po našem stříbrňák/, který má chlupy na zádech zbarvené do šedé, až stříbrné barvy. Stříbrňákovi zdatně sekundují i další samci, kteří také mají dle své velikosti a síly svoje postavení ve smečce, tedy č. 2, 3 atd. Všichni jsou okamžitě připraveni bránit a pomáhat hlavnímu samci při ohrožení svojí skupiny. Samice může zabřeznout jednou za 4roky a do dospělosti přežívá cca každé třetí mládě. Pakliže se rozhodne a je jí to dovoleno silverbackem, může ze smečky s mládětem odejít a zůstat sama, nebo si najít např. jinou rodinu která ji přijme. Také se stává, že osamělí samci mohou v pralese tuto samici najít a založit s ní další klan. Jiná možnost než smrt hlavního samce, nebo nalezení osamělé samice pro ostatní goriláky prostě neexistuje.

Gorilí rodiny, ke kterým je možno se přes permity /povolení, cena 500USD/ dostat na hodinovou „návštěvu“ jsou pouze na 3místech v celém NP Bwindy v Ugandě a poté po jednom místě ve Rwandě a v Kongu. Trénink a zvykání si na lidi trvá celému týmu průvodců cca 1rok, kdy docházejí denně za rodinou a snaží se nenásilně a poklidně přizpůsobovat svoje chování v přítomnosti goril. Ty po počátečním strachu a občas i prudkým výpadům až těsně k vetřelcům si přeci jen v průběhu týdnů a měsíců začínají zvykat na přítomnost podivných lidí, kteří je chodí jen okukovat. Dá se říci, že vlastně potom dělají to samé. Žijí si svůj život a jen mrknou na lidi, kteří zase naopak čučí na ně. V případě výhrůžek či nervozity skupiny je však striktní nařízení ústupu. Nikdy se ale nesmí člověk obrátit a utíkat, neboť tohle berou gorily jako signál k bojovnému výpadu.

Už na začátku jsme upozorněni, že cesta může být velmi náročná a může trvat od 3 až do např. 10ti hodin velmi náročného terénu. Dokonce se vloni několikrát stalo, že výprava dorazila zpět až po půlnoci, neboť gorily byly velmi daleko. Celá rodinka se může během dne přesunout v případě klidu až do cca 1km od místa, kde nocovala naposled. V případě nějakého ohrožení nebo útěku to však může být i daleko více. V tomto velmi náročném, pralesem zarostlém terénu plném kopců je však každých 100m jako kilometr někde u nás v lese.

Vybaveni podpůrnými holemi, se dvěma průvodci a dvěma ozbrojenými vojáky vyrážíme po 9hod dolů do údolí po úzké stezce. Potkáváme i místní zemědělce, kteří hospodaří na menších políčkách v těsné blízkosti pralesa. Ugandská vláda se snaží na programu s gorilami zainteresovat i místní obyvatelstvo /průvodci, nosiči, výrobci dárků atd./tak, aby i oni měli zájem na tom vyvarovat se pytláctví a snažit se najít vztah a úctu ke gorilám. Tomuto živému pokladu místní džungle. Také část velmi peněž z velmi drahého povolení jde místní komunitě a na podporu těžkého života ve zdejších podmínkách.
Po cestě vtipkujeme a zpíváme několik moravských písní. Společně také překvapujeme naší oblíbenou Ugandskou, kterou nás učil v průběhu cest náš průvodce Rony. Zhruba hodinku pouze klesáme z prudšího kopce do údolí a je to znát na našich kolenou. Poté ukazuje průvodce, že na přilehlých kopcích /vypadají jako menší zelené špičaté sopky – vlastně to všechno sopky byly/ už jsou všude gorily. Po další půlhodince přicházíme už po rovině na rozcestí, kde již sedí další voják a nějaký člověk s vysílačkou. Vedoucí naší skupiny Kaileb překvapivě dává povel, abychom sundali batohy, vzali si svoje foťáky a kamery a připravili se na krátký výpad do nedalekého houští, kde jsou gorily. „Cha, cha“ to známe, takové fórečkyJ, smějeme se nedůvěřivě a čekáme, co se bude dít. „To snad není možné, abychom byli na místě tak brzy a kde vlastně jsou, vždyť nic není vidět?“ Opravdu to ale není sranda, prý máme neskutečné štěstí, protože od včerejška prostě gorily vyrazily naším směrem a jsou jen několik desítek metrů od nás. Prostě nám šli naproti, báječné!!!

Setkání člověka s tímto tak podobným a nám příbuzným tvorem je nezapomenutelné ve všech směrech. Desetinásobně větší síla gorily a pohyb v jejím přirozeném prostředí vyvolává ve mně pocity silného chvění, očekávání a návaly adrenalinu. Postupujeme v řadě za sebou a už po pár desítkách metrů vidíme ve spleti zeleně černá, chlupatá těla goril. Na jednom místě se jich povaluje a krmí snad deset najednou. Takto naživo je má možnost pozorovat snad jen několik tisíc lidí na této planetě a my teď patříme mezi ně. Je to něco úchvatného a vzrušujícího. Přibližujeme se snad na 4-5m od nich a můžeme sledovat vše tak, jako bychom ani nebyli na návštěvě, ale součástí jejich rodiny. Společenství zvířat, které nám milostivě umožnilo vstoupit do jejich klidného a šťastného světa. V některých pohybech /škrabání se na nose a čele/gorily poznávám sám sebe nebo svoje nejbližší, příbuzné. Obrovský samec /č.3 v hierarchii skupiny/ležící zády k nám má strčený skoro celý obří prst v krvavé ráně na zádech, odkud mu vytéká krev. Zřejmě pozůstatek rvačky s ostatními členy, nebo jinou skupinou. Najednou se zvedne samice, jde směrem k nám a metr od našich vytřeštěných očí vylézá na slabý strom a láme jeho větve jako párátka, aby se dostala ke sladkým zeleným listům. Za další chvíli na druhé straně tlupy pozorujeme 4 malé gorilky, jak nezbedně dovádějí. Tahají se za ruce, chlupy, nohy, skáčou po sobě úplně stejně jako naše děti doma. Statný samec si samozřejmě napřed ulehne tak, aby kryl prostor mezi námi a mláďaty – co kdyby, že…?

Gorily jsou v neskutečné pohodě a klidu, jen občas zamručí a zachrochtají, zřejmě když si něco sdělují. Naše cvakání foťáků a natáčení z bezprostřední blízkosti berou zcela klidně a bez jakékoliv nervozity.  Lehám si na břicho a je mi úplně jedno že budu jako prase, neboť se snažím ze všech sil udržet kameru a foťák, aby každý záběr byl co nejlepší. Ještě před výpravou, dlouhé měsíce doma jsem si říkal, že nebudu bláznit s kamerou a foťákem a budu se vše snažit prožít v tichosti, klidu a bez přístrojů. Ale i skrz natáčení a focení, jsem skoro v tranzu a nakonec mi to vůbec nevadí, protože ta energie je tak obrovská, že mnou prochází i skrze objektivy. Nakonec točím a fotím skoro pořád a prokládám to chvílemi přibližování se blíže k jednotlivým členům tlupy.

Gorily jsou v neskutečné pohodě a totální relaxaci. Motáme se kolem nich ze všech stran, ale na jejich chování není znát ani zlomek nervozity. Pozoruji přes vyklopenou obrazovku samici s mládětem, kterak se laskají a mazlí kousek ode mě. Najednou se mládě otáčí, vyskočí od mámy a rozvážně postupuje přímo ke mně. Zažívám neobyčejný pocit vzrušení a očekávání co se bude dít. Když tu najednou vystřelí mládě ruku, zatahá mě za cíp mojí košile a jemně lízne svojí chlupatou pravicí moji nohu! Průvodce ji plašivým zvukem zahání a já stojím jako skoprnělý na místě odkud se nemohu hnout. Jen šeptám, nebo spíše sýpu : „Ona se mě dotkla, ona se mě dotkla!“

Stalo se mi vlastně to, co vyvolalo touhu dostat se do Ugandy a vidět gorily na vlastní oči. Jak jsem se o tom zmínil již v úvodu, podobná historka vlastně skoro před rokem odstartovala můj plán. A teď, o pár měsíců později už cítím, na vlastní kůži o čem již zmíněný člověk hovořil. Prostě nic není nemožnéJ Dotyk tohoto úžasného tvora v jeho přirozeném prostředí a v absolutní svobodě je něco, na co se opravdu nezapomene do konce života! Po celém těle se mi rozbíhá energie adrenalinu ze vzrušení, můj hlas se chvěje a obíhá mnou jakýsi elektrizující impuls. Zjevují se nám v průběhu této nezapomenutelné hodiny další a další členové rodiny. Máme neskutečné štěstí, neboť vidíme snad kromě jednoho, dvou všech 17 gorl z této rodiny.

Povídám si s Viktorem a říkáme si: „Ještě bychom si dali trošku blíž toho stříbrňáka“! No a co se nestalo. Napřed zatahuje opodál samici do roští, kde si jde užít, jak nám řekl průvodce Kaileb a nikoho a na nic se neptá. Po chvíli však průvodci prosekají kousek zeleného porostu směrem k paloučku, odkud bychom měli zamířit již zpět a co se přihodí – stříbrňák, zřejmě již dokončiv svoji potřebu přichází přímo před nás 5-6 m před našimi užaslými zraky. V celé své 250kg nádheře a majestátnosti si vykračuje a kousek od nás se posadí před listnatý strom, u kterého se začne ládovat. Velkolepé finále na závěr začíná! Vůdce občas mrkne očkem na nás, jestli je vše OK a potom nám odhaluje obdivuhodné parametry svojí postavy.  Je překrásný, úchvatný, svobodný a šťastný. Tolik jiný, než někteří z jeho rodu v našich zamřížovaných ZOO!

Hodina totálního vzrušení a krásy, respektu a úcty k těmto výjimečným tvorům uběhla jako voda a my se musíme rozloučit. Jsem velmi, velmi vděčný za tento skutečný sen a výjimečný zážitek, který mě bude provázet na vždy. Zas a zas si uvědomuji, jak překrásná je tato planeta Země, plná nádherných tvorů, kterým tolik dlužíme. Kdybychom udělali jen to málo, že bychom je prostě nechali na pokoji a neničili jejich a naše prostředí. Je to naše povinnost a samozřejmost ochránit je!

Poslední zamávání silverbackovi a odcházíme na nedalekou cestu kde naši průvodci a vojáci hlídají u batohů. Dokonce ještě jeden ze samců se přišel na náš odchod podívat a jeho černá hlava kouká ze zeleného houští opodál. „Díky gorily, díky a držíme vám moc palce“!

Cesta vzhůru probíhá na vlně euforie. Na vlně vzrušení a štěstí vibruji ještě dlouho poté, kdy jsme opustili gorilí rodinku. O pauze na kopci živě diskutujeme s ostatními o našich zážitcích, pocitech a dojmech. Náš průvodce Rony pak nevěří svým očím, když kolem 14hod nás vidí vracet se zpět z údolí. Říkal, že jsme měli neskutečné štěstí a málokdy se podaří najít gorily tak brzo. Dostáváme ještě diplomy a opouštíme šťastní toto magické místo se společným zážitkem na celý život!

Rozhodli jsme se, že dnes dojedeme až k jezerům Bunyony, kde v krásném kempu strávíme další den naší skvělé výpravy. Kemp je výborný a jídlo také, takže i naše večerní vzpomínání je ještě čerstvé a vońavé.

 

20.1.2011

Počasí je hned po ránu poněkud chladnější a je zamračeno. Kemp je ovšem parádní, s krásnými místečky na posezení, zelenou travičkou na stany a příjemnou hospůdkou s báječným výhledem na jezero. V dáli se už staví nějaký hotel a tak mám dojem, že za pár let právě tato jezera Bunyony také podlehnou turistickému boomu.

Ještě večer jsme si domluvili výlet motorovou lodí na druhý konec jezera /cca 1hod/, odkud bychom měli vyrazit k Pygmejům až na hranici s Rwandou. Pygmejové, původní obyvatelé jsou vlastně absolutní vyhnanci ve své vlastní zemi. I obyčejní Uganďané na ně mnohdy nahlížejí skrze prsty a myslí si o nich, že jsou něco méně než oni. Sám náš průvodce nás velmi překvapil. Ne že by nad nimi ohrnoval nos a vyjadřoval nějaké rasistické postoje. Spíše se jim ale posmíval a říkal, jak jsou legrační, protože přišli z pralesa, jsou maličcí, neumí moc hospodařit, nechtějí dávat děti do škol a vůbec jsou prostě jiní. Tito lidé byli ovšem násilně vykořeněni ze svého přirozeného prostředí – z džungle. V této společnosti, která lační po materiálních věcech, penězích, ekonomickém profitu a nadměrnému využívání a zneužívání země oni prostě nerozumí. Navíc jim vláda po jejich násilném přesunu a snaze o „civilizaci“ přidělila k hospodaření ta nejhorší a nejmenší políčka, na kterých se Pygmejové horko těžko uživí, aby neumřeli hlady. Každá rodina má totiž dětí jako smetí a jejich přirozený způsob obživy, na který již téměř zapomněli resp. byl je odnaučen, je lov zvěře v pralese. Do pralesa již nesmí, neboť tam jsou přece chráněné gorily. Paradoxně tyto byly ale pro Pygmeje vždy posvátné a nikdy je nelovili. Dokonce jsme se dozvěděli, že nejnovější vládní průzkumy ukázaly, že žili spolu v takové harmonii, která prospívala jak gorilám, tak i Pygmejům. Ti totiž stavěli svoje malinkaté chýše uprostřed džungle, kde pokáceli jen pár nezbytných stromů. No a když se zase stěhovali dál, zůstal malý palouček, kde narostla šťavnatá tráva a zeleň, na které si velmi pochutnávali gorily. Teď je tedy prales až na pár osamělých loveckých trosečníků zcela bez svých původních lidských obyvatel, ale ti většinou živoří jako atrakce pro turisty na okrajích vesnic a NP, kam je chodí pozorovat turisté. Bohužel i z tohoto důvodu jsem měl velkou obavu z tohoto setkání, které budí v turistech rozporuplné pocity. S klukama jsme se však dohodli, že bychom rádi viděli tyto lidi v jejich komunitě, která až tak moc navštěvovaná není. Také jsme přivezli spoustu dárečků pro děti, které jsme ještě nestačili rozdat a tak jim přivezeme vše, co máme.

Po půlhodince pochodu od okamžiku kdy jsme vysedli z lodě, se dostáváme přímo na hraniční cestu mezi Ugandou a Rwandou. Dolů údolím se v každé zákrutě nese již známé volání dětí „Mzungu, mzungu“! Pojednou se k nám připojují malinké Pygmejské děti, které nesou každé na hlavě palivo nebo nějakou zemědělskou plodinu. Ještě před stoupáním k vesnici, která je v mírném kopci slyším Viktora jak říká: „Hele, mě se tam nechce, běžte sami. Přece je tady nebudu očumovat“. Začátek je tedy poněkud rozpačitý, byť mě se tam prostě z mojí cestovatelské podstaty a zvědavosti prostě chce a na návštěvu mezi neobyčejné lidi se těším. Nemá to pro mne pouze význam ukájení mého zvědavého ega. Prostě vždycky když pokorně a s respektem je mi umožněno nahlédnout do jiných světů, poznat jinou kulturu, zvyky a podmínky jiného etnika, obohacuje to můj život. Nezapomenutelné okamžiky a vzpomínky s prožitou zkušeností se mi často vtisknou tak silně do paměti, že si dokážu daleko více užívat a být vděčný za to kde, jak a s kým žiji. Navíc teď, v době kdy moje děti jsou tak malé a úplně nejvíc milují právě ty opravdové pohádky plné mých skutečných příběhů, jsou pro mne právě takováto setkání i jakousi učebnicí života, kterou přednáším svým malým miláčkům. A ti je hltají a jsou za ně vděčni víc než za přiblblé Spidermany, Ninje, Mikey mouse ad.

Pygmejové se samozřejmě staví do již naučené formace – dopředu nejmenší, pak větší děti a vzadu dospělí. Ovšem jakmile začnou zpívat a hrát /chřestítka, bubínek/, je to neuvěřitelná krása a harmonie tónů, zvuků a překrásné melodie. Jsme všichni úplně nadšeni, protože jejich muzika je prostě báječná. Do zpěvu a rytmu se vznášejí a při dopadu dupou bosými chodidly, což také vydává zvuk. Všechny jejich skladby doprovází i parádním rytmickým hekáním a vyluzováním různých dalších tónů, které dodávají skladbám energii, která se přenáší snad na každého z nás. Protože já všechno natáčím a soustředím se na záběry, jediný z naší výpravy, který už nevydrží déle nečinně sedět je samozřejmě Jarda. Vyskakuje a okamžitě se zapojuje do Pygmejského reje, což vyvolává v domorodcích okamžitou odezvu a radost. Takže ještě zesilují zpěv a zrychlují rytmus. Přestávku mezi skladbami vyplňuje poměrně vytáhlý lovec, který malým lukem vystřeluje šíp a ukazuje nám svoje dovednosti, když trefuje nedalekou palmu. No to by bylo, abych si to taky nevyzkoušel! Je jasné, že Pygmejové jsou opět nadšeni z aktivní účasti a davem to jen zašumí. Ovšem když se mi na poprvé daří stejně tak jako místnímu lovci trefit kmen úzké palmy, jsou okamžitě v transu a povykují a halekají snad všichni. Samozřejmě mám velkou radost i za ně, neboť jejich povědomí o bílém člověku je asi tak stejně neúplné a chabé, jako naše o nich. Ale možná stejně tak jako když „normální“ běloch doma u televizi hodnotí :  „Žijou v bídě a mají se špatně chudáci“. Stejně tak si možná domorodé národy myslí po setkání s námi : „Žijou bídně a nevesele běloši“.

Musím říct, že návštěva Pygmejů v této vesničce bylo pro mne osobně jedním z největších zážitků a budu na ni velmi rád vzpomínat. I jejich písně a tance, které se mi podařilo dobře natočit, budou ve mě vyvolávat vždy jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Každý alespoň trošku citlivý návštěvník, který se dostane do bližšího styku s těmito lidmi, musí být šťasten z toho, jak tito lidé žijí spokojeně, jak žijí spolu a s okolní přírodou. Neboť jim přímo ukazují cestu zpět od světa věcí a duality ke světu bytostí a jednoty.

Naposledy se ještě loučíme s těmito maličkými lidmi posledním společným tancem a zpěvem. Rozdáváme všechny dárečky malý i velkým. Mému kolegovi „lovci“ předávám slavnostně svoje adrenalinové tričko a náčelníkovi šátek na hlavu. Zanecháváme s pokorou i těch pár potištěných papírků na brambory a zeleninu pro děti a máme z toho velkou radost. Překladatel nám totiž obratem povídá, že to bude stačit skoro na měsíc pro celou tuto mini-vesničku. Ještě několik stovek metrů za vesničkou podél Rwandsko-Ugandských hranic za námi běží caparti rozjaření a smějící se od ucha k uchu. A z okolních hor opět slyšíme volání „Mzungu, Mzungu, how are you?“ Spousta děti sbíhá z hor a čekají přímo u cesty jenom proto, aby si na nás mohla sáhnout a nebo nás pozdravit a uvidět z blízka.

Plavba po krásném a druhém nejhlubším jezeře v Africe /až 160m/ zpět je příjemná a klidná. Jen na některých ostrůvcích už je vidět, jak se začíná se stavbami různých komplexů a hotelů. Takže ani tuto oblast určitě nemine během pár let turistický boom.

S jedním z majitelů /holanďanem Rolandem/ kempu koštujeme večer naše i jeho destiláty a přidávají se k nám i mladí Němci, kteří cestují skrze celou Afriku. Vtípky létají ze strany na stranu a tak po půlnoci docházíme do stanů již značně rozveseleni.

 

21.1.2011

Ráno po evropské snídani balíme a vydáváme se směr sever do posledního NP na naší Ugandské cestě. Jedná se o druhý nejmenší NP Mburo u stejnojmenného jezera. Ve velmi prostém kempu za pořád stejný peníz /15.000 Šilinků/ stavíme stany pár metrů od vody, kde jsou v blízkosti hroši. Takže koupání není dovoleno a hlídá to jeden z mužů ostrahy.

Ihned vyrážíme na náš poslední game-drive s otevřenou střechou naší Toyoty a pozorujeme naposledy stáda antilop, slonů, prasat bradavičnatých a dalších menších zvířat. Bohužel jedinou cennou trofejí, která unikla našim zrakům, je Leopard. Už si z toho ale děláme srandu a vlastně nám to ani není tak moc líto. Protože je vždy dobré, nechat si něco na příště anebo nedostat všeho, co si člověk přeje mít. Večeře je přímo báječná a kromě nás zde není nikoho. Výhled z terasy máme pohádkový, takže co víc si přát. Snad jen ten hroch v noci u stanu by byl pro nás příjemným překvapením na konecJ

 

22.1.2011

Hroši, ani jiná velká zvířata večer nepřišla, ale to nevadí. Ráno se v našich zavazadlech, zatímco jsme snídali opodál, začali přehrabovat opičky a dokonce po okolí roznesli mokré ubrousky na utírání rukou. Naštěstí k našim osobním věcem se do batohu již nedostali. Sladkou třešničkou na Africkém dortu pro mne byla nenadálá návštěva „krále“. Na blízký strom totiž přiletěl Fish eagle /africký Orel bělohlavý/. Jakoby se mi přišel ukázat a nabídnout, jestli si ho nechci na závěr zvěčnit. Postavil jsem tedy kameru na malý stativ u záchodové zítky a spustil REC. Potom jsem ho přiblížil a nechal jen tak plynout záznam. Na dálku jsem ho požádal o strpení a udělal i pár přiblížení. Orel se ale něčeho lekl a uletěl. Když jsem však všechny zavazadla už zabalil a ještě více se rozednilo, přiletěl opět na stejný strom a milostivě počkal, až opět instaluji kameru a budu mít jeho odlet na počest našeho loučení v plné parádě. Když jsem totiž k němu přicházel blíž a nechal běžet z dálky kameru, až mi více nedovolil a mohutným odrazem a máchnutím se vznesl do oblak.

Už v průběhu cesty jsme se domlouvali s klukama, že by bylo moc fajn kdybychom využili nabídky Amerického diplomata Trevora k návštěvě před odletem. Trošku se umýt po dlouhé cestě, přebalit věci, posedět a pohostit se, zní velmi lákavě. Od včerejška máme potvrzeno, že se můžeme navečer stavit a tak po konzultaci s Ronym přijíždíme do Kampaly tak, abychom byli přesně v daný čas v rezidenční čtvrti diplomatů. „To teda bude Trevor rád, když nás tady uvidí! Vypadáme jak hastrmani, kteří se zrovna vyplazili ze suchých močálů!“ Chvíli ještě váháme, protože ostraha nám řekla u ocelové brány, že ještě pan Trevor s rodinkou doma není. Nicméně po krátkém telefonátu jsme byli ujištěni, že máme chvilku počkat a tak zatím vybalujeme a přerovnáváme svoje věci.

Najednou se otevírá brána a velmi milý Trevor se ženou a dcerkou nás srdečně vítají a otevírají dokořán prostory svého domu. Postupně se tedy všichni myjeme, navlékáme alespoň ty nejméně špinavé hadry a pomáháme při přípravě báječného občerstvovacího stolu. Celý večer je provázen velmi dobrou náladou a hostitelé jsou báječní. Moc pěkné setkání je ještě se Slovenkou, která chodí s Trevorem běhat, neboť ta když slyší česky pozvání od Jardy, sedá na motorku a v cuku letu je u nás.

Po půlnoci se loučíme a s díky odjíždíme na letiště, kam nás odváží nás dobrý průvodce Rony. Připadá nám, že i on bude možná vzpomínat na výpravu „nenormálních“ a zpívajících Čechů, kteří se snažili maximálně vstřebat atmosféru a energii překrásné Ugandy a byli v pohodě.

Naše závěrečná píseň „A kuna matata“ zní celým vozem a také později, už v letištní hale“.

Zelená perla Afriky opravdu nezklamala, její příroda a lidé jsou báječní. A co gorily? Velmi často na ně myslím a ze srdce si přeji, aby nezmizely z naší krásné planety. Jsou nám tak podobné!? Vlastně co to povídám, my jsme jim tak podobní?! Lišíme se pouze tím, že my jsme pro ně největší hrozba, ale oni naopak pro nás obrovskou inspirací a možností být lepšími.

 

We balenju, nebo také Kalesebo, nebo také Vasindža, nebo také Děkuji ti Ugando